Abychom poznali způsoby psaní leváků a určili pro ně nejvhodnější způsob psaní, seznámíme se se situací leváka před vstupem do první třídy základní školy.

Vývoj grafomotorických schopností a dovedností obvykle postupuje tak, že dítě začíná nejprve kreslit – tužky, pastelky, fixy, kuličkové tužky jsou v rodinách a ve škole vždy po ruce stejně jako kus papíru. Děti si vytvářejí základní návyky spojené s kreslením i malováním a postupně začínají upřednostňovat vedoucí ruku, buď levou, nebo pravou. Zkoušejí, co dovedou, a tím si vytvářejí návyky pro celý život; když si je osvojí nesprávně, je jejich náprava v pozdějším školním věku velmi obtížná. Proto malým levákům pomáháme, aby si našli v pravorukém prostředí cestu.

U vyhraněných leváků této věkové kategorie to bývá snazší než u dětí stranově ještě nevyhraněných, u nichž postupujeme individuálně a necháváme jim zatím v otázkách stranové orientace větší prostor pro rozhodování. V současnosti je obecně známo, že tlak na rychlé utvrzení stranové orientace vyvolává problémy, o nichž dostatečně pojednává odborná i popularizační literatura.
Při práci s leváky máme stále na paměti, že se při různých pohybových hrách a pracovních činnostech intuitivně vyhýbají a otáčejí „na svou stranu“, odrážejí se tak, kutálejí se, doskakují, podle svého uchopují a hází předměty často jinam než ostatní děti. To se týká hlavně kolektivních pohybových her. Především rodiče malých leváků jim vysvětlí, jak mají vykonávat běžné denní úkony a jak mají se svým leváctvím zacházet, to však vyžaduje, aby se seznámili s celou problematikou z odborné literatury, konzultovali s učitelkami mateřských škol, v případě vážnějších obtíží s příslušnou dětskou lékařkou nebo s pedagogicko-psychologickou poradnou.
Učitelky mateřských škol jsou pro děti a jejich rodiče často prvními osobami, které jim mohou kvalifikovaně vše vysvětlit a poradit. Hlavně pro předškolní děti představuje učitelka mateřské školy velkou autoritu, v některých záležitostech dokonce větší než rodiče – paní učitelka je prostě paní učitelka. O to větší má odpovědnost, odměnou je jí láska a obdiv samotných dětí. Rodiče a učitelky mateřských škol postupně provádějí základní nácvik dětí spojený s uspořádáním pracoviště, správným sezením a úchopem kreslicího materiálu, například barevných kříd, rudek, uhlů, tužek a štětců. Potom zařazují činnosti, při nichž se děti učí vést linky na vodorovné či svislé ploše v písku, na tabuli nebo na papíru – čáranice plné křivek a rovných čar, kruhů, vlnovek a spirál vytvářejí základ pro pozdější grafomotorické činnosti. Rané grafické projevy dítěte jsou vedeny převážně linkou a poměrně dlouhou dobu nemůžeme snadno rozhodnout, co je přisouzeno kreslení a co budoucímu psaní.
V dětském kolektivu má malý levák sklon napodobovat při práci praváky. Je na učiteli, aby mu ve vhodných případech při kreslení a malování ukázal jiný postup práce v orientaci zprava doleva, aby si levák do právě kresleného viděl a aby jeho ruka vedla čáry jistějším pohybem „od středu těla ven“. Stejně tak i rozmístění pracoviště při práci s barvou má odpovídat logicky prováděným pohybům, například při namáčení štětce ve sklenici s vodou, do barvy směrem k právě malovanému ze směru zprava doleva. Při podobných pracovních činnostech uspořádáme levákovi pracoviště stranově obráceně než pravákům a ostatním dětem vysvětlíme, proč je to tak, aby neměly pocit něčeho nepatřičného. Současná pedagogika vede v oblasti nácviku psaní poměrně jednoznačnou hranici mezi předškolním věkem a raným školním věkem.
Mezi učitelky mateřských škol a učitele prvního stupně základních škol je podle obecných metodik rozdělen okruh pracovních činností tak, že děti předškolního věku jsou vedeny k výtvarnému projevu a skutečný nácvik psaní je ponechán základní škole. Děti tuto úmluvu neznají a nerespektují ji, ve skutečnosti se učí nejen kreslit a malovat, ale v současném prostředí, kde jsou texty zobrazeny takřka na každém kroku, je zkouší ve volném čase psát doma i v mateřské škole. Velká část dětí se běžně nepohybuje ve volné přírodě, na dvoře zemědělské usedlosti nebo na zahradě za domem, ale tráví od dětství svůj život z větší či menší části ve městech – v domě, na ulici, v hypermarketech, sledováním televize a nahlížením do počítače. Výrazně typograficky upravené tištěné reklamy, titulky knih a časopisů, slovní označení zboží a další texty svádějí předškoláky k napodobování. Svět přírody, který my, dospělí, vnímáme jako tradiční, nahradilo industriální prostředí a není chybou dětí, že jej zobrazují prostředky pro ně dostupnými a v okamžiku, kdy je to pro ně zajímavé.
Ve světě dospělých, s nimiž se děti postupně sžívají, citlivě vnímají důležitost všudypřítomných nápisů, a tak se s tímto světem postupně vyrovnávají. S velkou chutí opisují své jméno i jména členů rodiny, nápisy něčím blízké, někdy jen volně skládají písmenka do slov postrádajících význam. Písmenka je prostě uchvátila svým tvarem a vnímají je jako malé obrázky, jako stavební kameny pro obrázky větší, které jsou pro ně stejně jako pro dospělé tak důležité, protože jim dospělí věnují tolik pozornosti.
Některé děti se samovolně naučí číst ještě před nástupem do školy, zkušenost se čteným písmem často rozšíří i na základy vědomého psaní hůlkovým písmem. Tímto způsobem si už v předškolním věku mimovolně vytvářejí základní návyky spojené s psaním. Pracovní činnosti s výtvarným obsahem v mateřské škole směřují k budoucímu psaní.

Samotné psaní podle školní předlohy spojitého písma je založeno na zvládnutí přirozených pohybů pravé ruky, které si pravoruké děti vytvářejí a upevňují v předškolním věku právě kreslením, malováním a jinými činnostmi. Psaní je s předcházejícími činnostmi v souladu, můžeme říci, že na osvojeném základu těchto grafomotorických zkušeností stojí celý proces psaní. Leváci naproti tomu se musí naučit tyto dvě činnosti rozlišovat a vědomě od sebe oddělovat přirozené pohyby při kreslení a malování od samotného psaní, které je pro ně grafomotoricky odlišné, protože ubíhá v opačném směru. Proto se u nich návyky z kreslení a malování dají při psaní využít jen zčásti – konstrukce pravorukého písma je pro ně nevýhodná, neboť je založena na pohybu zleva doprava a při psaní dolním způsobem navíc téměř výlučně spočívá na využití tlaku.
Podle odborníků na předškolní výchovu, zvláště výtvarnou, mají malí leváci už v předškolním věku provádět některé grafomotorické cviky spojené s nácvikem základů psaní. Tito pedagogové si jsou dobře vědomi obtíží spojených s osvojením písma leváky na začátku školní výuky.
Doporučovaná cvičení psaná křídou na školní tabuli nebo do předem vytištěných pracovních sešitů jsou záměrně vedena právě k přípravě dolního leváctví. Cvičení u tabule nutí leváka psát vestoje bez opory ruky odspodu nahoru, směrem od těla. Jde o činnost velmi náročnou ve srovnání s tahem vedeným praváky od středu těla. Tím ovšem není řečeno, že od těchto činností mají být leváci osvobozeni, při jejich hodnocení budeme vstřícnější, a skutečné požadavky na zvládnutí psaní na tabuli nebo na svislé podložky bychom měli odložit na dobu, kdy leváci mají psaní alespoň částečně osvojené. Budoucí horní leváci – „drápalové“ nejsou na tom lépe, naopak, pokud si už osvojili horní pozici, kreslení strkáním odspodu je pro ně úkol nový, a tedy obtížný. Psaní na svislou tabuli, ať na tradiční školní tabuli nebo na zavěšený papír, je pro každého leváka velmi obtížné. Grafomotorická cvičení v předem tištěných pracovních sešitech spočívají především v kreslení obrazců, základních geometrických tvarů vyznačeným směrem tak, aby byly procvičovány dílčí segmenty, na kterých je písmo vybudováno: vlnovka – had, ovály – švestky, náběhy – cestičky, kudy běží myš, vodorovné spojnice – kudy teče voda, blesk atd. Jiným způsobem procvičování je spojování bodů, z nichž je vytvořen výsledný obrázek, nebo v obtahování předtištěných tvarů podle šipek, které dítě vedou ve směru zleva doprava, současně zespodu nahoru.

Právě se rodící malí leváci jsou v tomto okamžiku přesvědčováni, že kreslí, i když ve skutečnosti plní úkoly jiné, a to cestou mnohem složitější. Všechno probíhá skrytě a zastřeně, což je pro ně o to těžší, než kdyby kreslili skutečně podle svého, a navíc tyto snahy vyjdou obvykle naprázdno, protože mnozí z nich samovolně přejdou k hornímu způsobu psaní. Psaní dolním způsobem je pro ně nevýhodné.