Frazeologický slovník uvádí řadu českých ustálených spojení se slovem duše, dušičky, např. chodit jako bludná duše tj. zamyšleně, bez cíle, nebo jako tělo bez duše, popř. je duchem nepřítomný (to bývají často např. žáci ve škole). O námaze, těžké práci se říká, že dřel, div duši nevypustil, a o dušičkách každý zná rčení spojení s ohněm či světlem: hoří to nebo svítí to jak za dušičky, takový skomíravý oheň nebo slabé světlo baterky připomíná blikavá světýlka o Dušičkách. Obvykle tu uvádíme podobná rčení v jiných jazycích Evropy. Naše přirovnání tu tentokrát přímé obdoby nemají - kromě německé, anglické i francouzské analogie našeho rčení chodí jako tělo bez duše.

Ale ještě něco o spojeních a významech slova duše: říká o tom, kdo se něčeho bojí, že je v něm malá dušička, ale také o někom, kdo je důležitou částí, platným činitelem, že je duší např. organizace, duší spolku, podniku. Dříve platilo, že je na peníze jako čert na hříšnou duši, kdo se zaklínal na mou duši, se "dušoval". Slovo duše, dušinka bývalo také důvěrným oslovením - vzpomeňme na romány Škvoreckého, v nichž Dan Smiřický oslovuje své přítelkyně "duše", a také na lidové písničky - třeba Anička, dušička.

Nakonec připomenu jeden už historický význam slova duše, známý z ruštiny: to slovo znamenalo nevolník, poddaný. Vzpomeňme klasické ruské romány, kde statkář měl usedlost, k níž patřilo tolik a tolik půdy a např. tři sta duší - tedy nevolníků.

V historii velmi dávné však v tomto významu je odvozenina slova duše i slovem českým, dokonce se objevuje v první napsané české větě, v přípisu z 13. století na rubu zakládací listiny litoměřické kapituly. Podle této slavné věty daroval jakýsi Vlach v Dolanech půdu "se dvěma dušníkoma" (jeden byl Bogučej, druhý Sedlata). Dušník byl tehdy "poddaný na záduší", tedy podobný význam, jaký po staletích známe od ruských klasiků.