V době, kdy jsem čekala miminko, jsem si přečetla spoustu článků o kojení, absolvovala kurz, kde se dvě lekce týkali výhradně tohoto tématu a dlouze diskutovala s kamarádkami o tom, co a jak mám a nemám dělat, abych mohla kojit co nejdéle. Takže jsem se před porodem cítila naprosto připravená a odhodlaná kojit do sedmi měsíců a pokud možno “na přání”.

Když se mi narodila moje holčička, tak jsem zjistila, že teoretická příprava je věc jedna a praxe je věc druhá. Kvůli komplikacím u porodu se malá narodila císařským řezem. Hned ráno, když mi ji přinesly poprvé ukázat, se sestřičky smály, že tak hladové miminko snad na oddělení ještě nebylo. A od té chvíle jsem každou hodinu kojila. Po návratu z  porodnice jsme se postupně dostaly na dvouhodinové intervaly ve dne a tří až čtyřhodinové v noci. Takže moje představa z knížek, že se kojí po třech hodinách vzaly rychle za své.

Naučila jsem se organizovat si život tak, abych mohla každé dvě hodiny nakojit a smířila se s tím, že budu muset občas kojit i na veřejných místech. Takže už mám docela pěkný přehled, kde se v našem městě dá najít místnost “pro matky s dětmi”, nebo alespoň úřední budovy, kde se dá obvykle domluvit.

Když byly malé zhruba tři měsíce, tak už se začaly babičky bouřit, že Janičku rozmazlujeme, že ji máme nechat taky trošku zakřičet atd. Dlouho jsme se o tom bavili s manželem, hledali jsme na Internetu odborné články a volali do poraden, zapojila jsem i svoji starší sestru, která mi našla spoustu informací. Nakonec jsme se rozhodli, že pokud to já vydržím, tak bude Janička jíst tak, jak potřebuje. A babičkám jsme jednou připomněli pohádku o kočím, který se snažil svého koně odnaučit jíst. Malé jsou teď čtyři měsíce a její chuť k jídlu stále ještě trvá, kojím každé dvě hodiny a bohužel už i v noci. Ale jinak máme moc hodné a hlavně spokojené miminko. I naše paní doktorka ji chválí, že je vidět, jak je optimisticky naladěná a jakou má chuť do života. To je důvod, proč jsem ochotná to vydržet a výhradně ji kojit dál. Teda pokud to bude malé stačit, podle paní doktorky to asi dlouho nebude.

Veronika