Věk člověka počítáme od jeho narození, ačkoli nový život vzniká početím a novorozenec má za sebou již zhruba 40 týdnů velmi intenzivního vývoje. V matčině těle jsou jeho potřeby, které jsou pouze biologické a společné s potřebami ostatních savců, plně uspokojovány. Lidský zárodek a později plod je součástí matčina těla, s okolním světem je ve styku pouze prostřednictvím matky, a je tedy od něho relativně izolován. Ale pouze relativně, neboť mnohé silné nebo dlouhodobé vlivy působící na matku jej ovlivňují, protože je její nedílnou součástí. Budoucí člověk je nejzranitelnější v prvých týdnech po početí a v posledních týdnech před porodem. Přímá souvislost mezi sklonem dítěte k úzkostnému prožívání a chování a průběhem těhotenství nebyla dosud prokázána. Nicméně víme, že emoce působí na chemismus krve i řadu jiných fyziologických ukazatelů. A zárodek i plod jsou na matku plně napojeny a jsou nesmírně citlivé, takže souvislosti můžeme předpokládat. V pozdějších vývojových stadiích je plod schopen i nejjednoduššího reflexního učení, reaguje na zvýšený hluk prostředí, na úlek matky apod. a jeho pohybová aktivita je závislá i na jejím duševním stavu. Proto můžeme jen souhlasit se starou moudrostí, že těhotenství má žena prožít v duševní pohodě a zdravém prostředí.

Vlastní příchod dítěte na svět je velmi dramatický jak pro matku, tak pro dítě a pro oba znamená nesmírnou tělesnou zátěž. Ze strany matky bývá provázen obavami a strachem. Dítě vstupuje do „cizího“, světa, který se zásadně liší od prostředí matčina těla. Působí na ně chlad, napřímení těla, neznámé tlaky, dýchá, chybí mu pravidelný tlukot matčina srdce apod. O strachu a úzkosti již víme, že jsou reakcemi organismu na vnímané nebezpečí a signalizují situaci ohrožení. Tou jistě porod pro matku i dítě je a u obou byly také shledány během jeho průběhu a krátce poté nespecifické přechodné fyziologické změny, jež emoce, tedy i úzkost a strach, doprovázejí. Někteří psychologové a lékaři se domnívají, že lidský jedinec se poprvé setkává s úzkostí právě při vlastním zrození a hovoří o porodním traumatu. Úzkost zde může být reakcí na separaci – oddělení z jednoty s matkou. Člověk je vržen do světa.

Z psychologického hlediska lze pak jednoznačně uvítat všechny snahy po „porodech bez násilí“, při nichž se projevuje maximální snaha po šetrném zacházení s matkou a dítětem, které se postupně a pomalu přivyká na život mimo tělo své matky. Stejně tak je ze vztahového hlediska vysoce žádoucí přítomnost otce při porodu, neboť porod je silným zážitkem, který přispívá k prohloubení vztahu mezi rodiči a pro vztah otce k dítěti bývá určujícím momentem, jenž „startuje“ a rozvíjí jeho rodičovské chování. Těsně po porodu je chování novorozence i matky regulováno biologicky, tedy instinktivně. V tomto biologicky daném senzitivním období se vytváří pevný vztah mezi dítětem a matkou. Časný kontakt, včetně kojení, stimuluje mateřské instinktivní chování.

Nejmenším dětem – novorozencům a kojencům – je vrozená úleková reakce. Dítě při silnějším zvuku či náhlé změně polohy těla rozhodí ruce, někdy i nohy a potom je stáhne k tělíčku, popř. začne křičet. Rozhodně nejde o nějaké křeče, jak se někdy rodiče mylně domnívají, nýbrž o zcela přirozenou a pravidelnou reakci na uvedené podněty, která zpravidla vymizí do šesti měsíců života dítěte. Někdy malé děti při velmi silném zvukovém podnětu strnou. Jsou to mechanismy fylogeneticky staré, podobně jako řada dalších reflexů a dnes již neúčelné. Úlekové reakce jsou asi předstupněm strachu. Mezi jednotlivými dětmi jsou již v novorozeneckém období značné rozdíly. Některé snadno pijí, jiné s jídlem „zlobí“, rozdíly jsou i v celkové pohybové aktivitě, spánku atd. Jsou také děti nadměrně lekavé, jež se obvykle po rozrušení i pomaleji uklidňují. Proto je velmi vhodné, aby prostředí těch nejmenších bylo opravdu klidné, bez náhlejších změn a aby se rodiče a zvláště matky při péči o dítě snažili přizpůsobit jeho individuálnímu rytmu. Tím, že respektujeme zvláštnosti dítěte a nesnažíme se je měnit, můžeme dítěti jenom prospět.

Dítě se nikdy nerodí do citově neutrálního prostředí. Je vždy nějak očekáváno a postoj rodičů, sourozenců a nejbližších příbuzných je dán mnoha okolnostmi. To vše se projevuje zvláště ve vztahu matky k dítěti. Jsou děti chtěné a nechtěné před narozením a chtěné a nechtěné po narození. Jistě si umíme představit vnitřní zklamání otce, kterému se narodí již třetí dcera, ačkoli si přál chlapce. Také stále zdůrazňovaný vztah mezi oběma rodiči podstatným způsobem určuje jejich postoj k narozenému dítěti. Nezapomínejme ani na vlastní projevy dítěte a na jeho vzhled, jež mohou vést k vytvoření pevného pouta mezi rodiči a dítětem a pozitivně ovlivnit vztah rodičů mezi sebou, nebo, bohužel, i naopak.

Vzpomínám si na případ z vlastní praxe, kdy mladí manželé žili v nevyhovujících bytových podmínkách v jedné místnosti a jejich dítě se v noci budilo a plakalo. Nevyspalost obou rodičů pak vyústila v řadu nedorozumění, jež se automaticky vyřešila po přestěhování do většího bytu. Špatné zkušenosti máme s konfliktními vztahy mezi rodiči, kdy narození dítěte situaci ještě více zhoršuje, neboť je událostí nejenom radostnou, ale i pro oba rodiče náročnou. Někdy rodiče říkají, že se rozhodli mít další dítě proto, že doufali, že upevní jejich vzájemný vztah, avšak pravidelně dochází k opaku.

Ukázky z knihy Úzkost a strach u dětí, Portál 2004