Dne 21.7. 1999 jsme se Zdenem vyrazili na velkou prázdninovou cestu do Evropy. Zvolili jsme vlakovou dopravu a dveře "do světa" nám otvíraly koupené ;) interraily.

Byli jsme trochu nejistí, protože veškeré naše informační zdroje tvořila mapa Evropy a průvodce Amsterdamem, jak se ale později mělo ukázat, některé informace ani nebylo třeba hledat, nabízely se nám samy. Začněme však tam, kde začala naše velká cesta, tedy v Bratislavě.

Vlak nás přenesl do maďarského Székesfeherváru a odtud jsme dalším putovali kolem Balatonu do Záhřebu. A už tady jsme potkali prvního zdatného informátora. V kupé, kam jsme si přisedli, cestoval muž ve středních letech, který po zjištění cíle naší cesty ze sebe začal sypat přesné časy vlakových a autobusových spojení do všech možných koutů Chorvatska. Tento chodící jízdní řád nám ještě poradil, že "v Malinska neni kamp", a naopak místa, kde kemp je, takže nakonec jsme se rozhodovali částečně i podle jeho rady.

V Záhřebu jsme měli nějaký čas mezi přestupem, a tak jsme si stihli trochu prohlédnout nádraží neboli "kolodvor" v řeči domorodců a zjistili jsme, že kromě všudypřítomné reklamy na Podravku ("Kdo zo sjerdcem kuha, kuha s podravkou") a modlitebny přístupné přímo z perónu tu nic zajímavého není. Šli jsme si tedy zaměnit peníze a následně jsme zjistili, že ceny jsou pro našince vyšší, než by bylo příjemné. Polévky v sáčku a suchary, skrývající se v útrobách našich tlumoků, neslibovaly příliš chutné krmě, avšak ani naše peněženky ne, takže jsme se začali pomalu smiřovat s údělem pokusných zvířátek firem Maggi a Vitana. Po přestálé zkušenosti si bez ostychu troufáme tvrdit, že je to úloha mnohdy nelehká, ba až těžká.
 Ale vraťme se na cestu. Do Rijeky se cestovalo celkem dobře, až na začátek cesty, kdy v kupé s námi sedící Chorvati vyžadovali i ve čtyřiatřicetistupňovém horku zavřené okénko, aby jim nebyla zima (ještě by mohli nastydnout :) ). Na sever s nimi, s loosery!! :)

Přijeli jsme do Rijeky a co teď; přes Zdenovy protesty (zásada "neptat se" vzala v průběhu cesty za své, protože se ukázala být dosti nepraktickou :) ) jsem se vydala na výzvědy za místními usedlíky. Díky jejich radě jsme se dostali na autobusové nádraží 3/4 hodiny před odjezdem posledního autobusu na ostrov Krk, který byl naším cílem. Čas odjezdu se shodoval s údajem, který jsme obdrželi od pána ve vlaku, všechna čest. Nasedli jsme do dobře klimatizovaného autobusu, kde k našemu údivu nikdo nevybíral jízdné, to však během cesty došlo nápravy. Naštěstí požadovaná suma nebyla v nijak závratné výši. Za poslechu místních folklórních písní v podání dua rádio - řidič jsme pluli nocí po pevnině, mostu a ostrově k našemu cíli, který jsme si konkrétně zvolili až na autobusovém nádraží - do městečka Krk. V Krku totiž kempy byly, a dokonce dva. My zakotvili v Ježevacu, a to z prozaického důvodu: byl blízko autobusové zastávky a my měli těžké batohy :).

Luc, 1999