Po pěti dnech jsme Bašku s těžkým srdcem opouštěli. Vydali jsme se na cestu zpět nejprve autobusem, kde rádio určené k potěše cestujících a kazeťák určený k potěše několika chorvatských výrostků soupeřily kdo z koho (resp. co z čeho :) ). V autobuse jsme tak nečekaně okusili atmosféru poutě :).

V Rijece jsme měli neskutečné štěstí - po příchodu na nádraží jsme se od informátorky dozvěděli, že vlak do Benátek, kam jsme měli na jeden den namířeno, odjíždí za dvě minuty. Svižný klus a vlak byl náš, na další bysme museli čekat několik hodin.

Přesedalo se v Pivce, malém slovinském městečku, odkud máme také jeden zajímavý zážitek: Vzhledem k tomu, že jsme měli hlad a v kapse pár kun (chorvatské platidlo), kterých jsme se potřebovali zbavit, rozhodli jsme se, že během hodiny, kterou jsme měli mezi přestupem, směníme kuny za tolary a následně tolary za něco na zub. Ve městě byla jen jediná banka, a ta otvírala až ve tři hodiny, přestože polední přestávka jim začínala už ve dvanáct. Že by i ve Slovinsku měli velké porce? :) Vzhledem k tomu, že vlak nám jel před půl čtvrtou, dostali jsme se do časové tísně.

Jakmile jsme tedy drželi v ruce tolary, vrhli jsme se do nejbližšího obchodu, kde jsme s batohy na zádech začali pobíhat mezi regály a snášet a zase odnášet různé druhy zboží. Nebyly na něm cenovky, a tak se téměř nedalo odhadnout, zda jsme už dosáhli či přesáhli náš finanční limit. Tak jsme se alespoň sem tam zeptali prodavaček, a zjistili jsme, že tu pro nás není zrovna lacino. Vzhledem k tomu šly dost špatně skloubit kvalita, množství a cena, protože např. balík sušenek, který nám padl do oka, stál více, než jsme měli. Nakonec padl los na dva koblihy, dva bílé jogurty, malé sušenky, džus, mléko a krabičku sýrů, paní vše nacvakala do pokladny a ohlásila cenu zhruba 990 tolarů, my však měli jen něco málo přes 750, tak jsme se na sebe zoufale podívali, co vyřadit, načež paní shrábla náš obnos se slovy "to je v pořádku", čímž nás dokonale ohromila. Zmohli jsme se jen na velké díky, rychle vycouvali z obchodu, aby si to ještě na poslední chvíli nerozmyslela, a ještě cestou na nádraží nechápali, když jsme si spočítali, že rozdíl mezi cenou a naší hotovostí byl asi 40 Kč (chtěla bych vidět, v kterém obchodě u nás by zboží v pohodě vydali při zákazníkově platebním deficitu v této výši a ještě se na něj usmáli). Ještě dnes nadšeni děkujeme touto cestou zmíněné osobě.

Luc, 1999