A jak pokračovala naše další cesta? Naprosto poklidně až do Benátek. Už ve vlaku jsme přemýšleli, kde strávíme tuto noc, ale byli jsme v nejistotě jen do chvíle, než jsme vstoupili do nádražní haly, kde nás cestou k informacím zastavil mladík se slovy "Are you looking for a camp?" a po kladné odpovědi se na nás už sypaly informace o kempu Alba d'Oro, nacházejícím se hned za městem. Byl k němu vypravován zvláštní autobus, kde první jízda je zadarmo, ale zpáteční je už skoro 2x tak drahá jako u městské dopravy.
   Kemp byl nic moc, kus oploceného obdélníkového pozemku, nad kterým každou chvíli přelétávala přistávající či vzlétající letadla z nedalekého letiště.

 Hygienická zařízení ale byla na celkem dobré úrovni, cena přijatelná (17 000 lir/osoba = asi 310 Kč = 380 Sk, stan zadarmo), byl tam dokonce i venkovní bazén zdarma, ale na ten jsme neměli vůbec pomyšlení. Nepřišli jsme na to, jaký mají systém kontroly, protože čísla na stan ani nic jiného identifikačního nedávali, přespat načerno jsme si tam však netroufli, protože na vratech kempu bylo varovné avízo, že nepřihlášený člověk, který bude na pozemku přistižen, bude potrestán dle italských zákonů o vniknutí na soukromý pozemek, a kdoví, zda ty zákony nejsou podobné těm v Americe :).
   Ráno jsme se sbalili a hodlali se do města dopravit kempovým autobusem, který odjížděl každou hodinu, my ale ten vhodný prošvihli a protože jsme chtěli být v Benátkách co nejdřív, požádali jsme řidiče maďarského zájezdu (jejichž autobus jsme předtím mylně považovali za kempový), zda by nás do Benátek nesvezl. Byl velmi ochotný a hned souhlasil, takže jsme se do Benátek vezli s Maďary, kteří nejdříve vyzvěděli, odkud jsme, a pak vedoucí zájezdu, který účastníkům rozdával ovocné karamely, podaroval i nás každého jedním balíčkem. S plnou pusou karamel jsme dorazili do Benátek, uložili zavazadla v nádražní úschovně, zaplatili 20 Kč za nádražní WC a vydali se do města.

Luc, 1999