Po pravdě řečeno, Benátky na nás neudělaly takový dojem, jaký jsme čekali. Co se týče trhů, všude samé kýče, nejvíce mě iritovaly všudypřítomné masky všech tvarů a barev (hlavně zlatých), ale žádného užitku.

Možná ještě tak nejlepší byly tašky, které prodávali úplně černí černoši. Největší deziluzi v nás vzbuzovaly ceny, v duchu jsme ještě blahořečili Chorvatsku.

Všude byly ceny víceméně stejně nehorázně vysoké, takže jsme si užuž mysleli, že tento večer půjdeme spát s kručícím žaludkem, ale potom jsme objevili jeden obchod s potravinami hned vedle jedné z hlavních tříd, a tam byly ceny omnoho nižší, nám přijatelné (je rozdíl, když po vás na trhu chtějí za láhev minerálky 4 000 lir nebo v tomto obchodě 780 lir).

Potěšeni jsme si za poslední liry koupili trochu jídla na cestu a vydali se na nádraží s pocitem, že Benátky nám už stačily.

Ještě se musím zmínit o jedné zajímavosti, kterou Zden viděl (škoda, že to nevyfotil) - tabulky se zákazy na dveřích kostela. Bylo tam velmi striktně obrázkovou formou vymezeno, kdo všechno do kostela nesmí, a to byly - kromě obligátních psů, mobilů a zmrzlin i ženy s krátkou sukní a ženy s velkým výstřihem :).

Cesta do Vídně nočním vlakem byla OK, natrefili jsme na dobré společníky v kupé - dva Italy, Rakušanku a Poláka, trochu porovnali vnitrostátní situace v našich zemích a pak šli spát. Ráno jsme se probudili před Vídní, kde jsme přestoupili na vlak do Bratislavy a fičeli k domovu. Tam jsme si vyměnili oblečení, doplnili zásoby a hlavně si odpočinuli. Tak skončila první etapa naší velké prázdninové cesty po Evropě.

Luc, 1999