Přiznáme se, že trochu strach jsme měli, ale utěšovali jsme se tím, že Švédsko je nejbezpečnější stát, což se potvrdilo. Ráno jsme bez jakékoli újmy mohli stan zase složit, trochu se odreagovat na hřišti :} a vydat se na dlouhou cestu zpátky na nádraží. Během ní jsem měla malou nehodu - zakopnout s patnáctikilovým batohem na zádech znamenalo pěkně rozbité koleno, což mě rozladilo, protože to pak několik dní bolelo jak čert a navíc s tím byly komplikace :(. Z čeho jsme ale trochu nechápali, byl fakt, že jak ráno na hřišti a v okolí, tak i před polednem v ulicích nebyla téměř ani noha - za celé dopoledne jsme během půlhodinové cesty městem potkali asi 5 lidí. Neviděli jsme, že by někdo šel do práce, do obchodu, kamkoli. Město zkrátka vypadalo jak po útoku chemickou bombou :).

Když jsme dorazili na místo, odkud jsme minulý večer vyšli, láteřili jsme, protože kus od nádraží byl všude kolem jezera krásný zelený trávník, kde by se dal stan postavit jak malina. Ale co už :).

Pokračovali jsme tedy do Amalu. Musím říci, že se švédskými dráhami je radost cestovat, vlaky i nádraží jsou na vysoké úrovni, všude čisto, i na WC, které bylo vždy vybavené hygienickými potřebami, kupé zajímavě členěna, sedadla pohodlná, téměř u každého stoleček, ve vlaku telefon, automaty na nápoje, zásuvky na sluchátka, kde jste mohli poslouchat rádio...a to mluvím prosím o osobních vlacích. České dráhy nás pak pěkně vrátily na zem, když jsme z Prahy do Poděbrad jeli pantografem, který byl špinavý až hanba a kde na záchodě ani netekla voda...no, při naší kultuře dopravy to se vstupem do Evropské Unie vidím bledě.

Luc, 1999