Ale vraťme se do Amalu:
Městečko to bylo hezoučké. Švédové jsou velice milí a příjemní lidé a navíc je jich málo ;), a to přispívalo k atmosféře neskutečného klidu a pohody nejen v Amalu, ale i v ostatních švédských městech (výjimkou je Stockholm, kde je spousta turistů, kteří idylu trochu kazí). Pro nás bylo zážitkem už jen to, jít do Amalu, když nebylo zrovna krásné počasí - pak jsme totiž měli město sami pro sebe ;). Ale přece jen jsme chtěli místní usedlíky poznat a měli jsme štěstí - o víkendu se zde zrovna konaly nějaké místní slavnosti, a tak jsme mohli být svědky zábavy po švédsku - tanečního "hada" v ulicích a také zajímavého a pro nás trochu legračního závodu psů.

Bylo to napínavé a navíc jsme shledali, že i psi mají vítězné ambice - přesvědčil nás o tom chundeláč, jeden ze dvu favoritů, který ve finálovém běhu za svým soupeřem zaostával, což ho naštvalo a těsně před cílem vběhl do rivalovy dráhy a skočil mu na záda :).

Švédové zřejmě na rozdíl od Benátčanů mají vkus, alespoň tak se nám to jevilo po obhlídce v obchodech nabízeného sortimentu. Jako v Benátkách byla místní vychytávka masky, zde to byli sobi, a to ve všech podobách - plyšoví, dřevění, látkoví, porcelánoví, jako obrázek na skleničkách, pohlednicích... No zkrátka všude, ale nevadilo, špatný symbol to vůbec není!! Nedá mi to nezmínit se o jedné zajímavosti, která nás docela pobavila: Chtěli jsme zavolat domů, ale všechny automaty byly na kartu a ta byla mnohajednotková a tudíž drahá, což nám bylo k ničemu, a tak jsme chtěli zkusit zavolat na účet volaného. Když jsme chtěli zjistit, jak na to, a za tím účelem prohlíželi telefonní seznam, nemálo nás překvapilo, když jsme v něm uviděli dvě stránky věnované první pomoci, bylo to i ilustrované, nejvíce mi utkvěl v paměti obrázek, kde jeden člověk ležel, druhý u něj klečel a od nich se vzdalovala zmije :). Byly tam samozřejmě i průvodní texty, škoda, že jsme jim nerozuměli. Je vidět, že Švédové o svou bezpečnost skutečně dbají, což je chvályhodné, nicméně, jak volat na účet volaného jsme v telefonním seznamu nenašli, zajímavé, možná, že to tam nikdo nepotřebuje :).

V Amalu bylo fantasticky, ale jednoho dne jsme ho už museli opustit a v naší cestě pokračovat. Měli jsme smůlu, protože zrovna to ráno pršelo, a tak jsme balili za deště a než jsme se po půlhodinové cestě dostali na nádraží, byli jsme zmoklí na kost. Ještě že ve švédských vlacích funguje regulace topení, tak jsme si v kupé zatopili, až se z nás doslova kouřilo. Než jsme dojeli do Stockholmu, kam jsme měli namířeno, byli jsme suší.

Luc, 1999