Některé zprávy člověk nemůže přeslechnout. I kdyby dělal cokoliv, zaregistruje je. Stejně tak jsem zareagoval, když jsem to uslyšel poprvé.
Nevím proč, ale v té chvíli mě napadlo jediné. To je průser. A měl jsem pocit, že ty mrakodrapy v New Yorku se řítí někde vedle mě. Téměř ve stejném okamžiku jsem pomyslel na Petera, Sonju, Nikolase, kteří tam někde v tom šíleně velkém městě žijí. Stejně jako desítky tisíc lidí, kteří doufali v život svých rodičů, sourozenců, dětí, tak i já jsem věřil, že právě ti mí známí jsou v pořádku.

Pak jsem to uviděl na vlastní oči. Jednou dvakrát, desetkrát stejné televizní záběry, stejný chaos, prach a beznaděj. Hrůza, nad kterou se lomí rukama, pod kterou se hroutí s pláčem, beze slz. A já v tom obrovském, nelidském mraku valícím se ulicemi, kde ještě před chvíli se lidé usmívali a objímali, viděl nejen ten šedivý obraz dnešního dne 11.září 2001, ale také vietnamské hrůzy, izraelské a palestinské mrtvé děti, kurdské ženy umrzlé vysoko v horách, svého přítele Josufa, zabitého někde v Dušanbe, hromadné hroby v Chorvatsku, mrtvé oči ruských námořníků v ponorce Kursk, usekané ruce dětí v Angole.

Jenže jako v zrcadle musím vidět taky videopůjčovny plné poblblých akčních nefilmů, každodenní agresivní útoky médií, které z lidí dělají tupé biologické stroje, nesmyslnou narůstající agresi lidí nejen vůči sobě, ale vůči všemu živému a peníze: peníze jako zlaté modly miliardy lidí v jejímž jménu jsou schopni zapomenout co je člověk.

Lidé se nikdy nepoučí, že násilí plodí nenávist, ať je to tady nebo na druhé straně planety. Někdo řekl v tom chaosu zpráv jednu velkou moudrost. Svět, jaký právě vidíme, už není ten, co byl dnes ráno. Je skutečně hrůzné a nelidské, co jsem viděl, ale ještě hrůznější je, co se děje na jiných místech této planety a co jsem ještě neviděl. Dnes se něco stalo a mě mrazí při pomyšlení, co se stane.

Hackman http://hackman.yachting.cz