Jsou lidé, kteří na to nevypadají, ale dělají velké věci. Proč, to nikdo neví, ani oni sami ne. Prostě je udělají. Možná v tom jednoduchém rozhodnutí něco udělat, je skryto kouzlo, které naše sny proměňuje ve spokojené rodiny, vylezené kopce, prošlé pouště a postavené lodě. A právě o stavbě lodě, o plavbě v Severním moři, po kanálech lemované větrnými mlýny Holandska a vinnou révou sladké Francie, o hledání slunce ve Středozemním moři je kniha Blanky Jehlíkové. Určitě by mnozí řekli, dost odvážné děvče, jenže je tady ještě něco. Ona to nejen všechno zažila, ale dokázala o svém putovaní, se svým přítelem, napsat knihu a kupodivu najít i nakladatele. Ale to je jenom důkazem toho, že pro člověka, který propadne kouzlu jachet, moři a slunci není nic nemožné.
Mike Hackman (hackman@seznam.cz)

Z knihy Evropou s mokrým zadkem

Loď poskočila na vlně a s plesknutím dopadla zpátky. Seděla jsem vzepřená v kokpitu a jednou rukou se držela relingu. Z šedivého nebe padaly do šedivého moře proudy deště. Zvlášť přítulná vlna mi proběhla rukávem kombinézy až po loket a její družka mi stříkla slanou tříšť do očí. Neúspěšně jsem se pokusila protřít si oči imregnovaným rukávem. Bez ohledu na kombinézu jsem byla úplně mokrá až na zadku a Standa, který seděl u kormidla, na tom nebyl o nic líp.

”Podrž to, prosím tě, na chvíli,” nabídl mi kormidelní páku, ”musím vyměnit plachtu.”

Sevřela jsem kormidlo a dívala se, jak se Standa přivazuje, aby ho náhodou vlna nesmetla. V duchu jsem předříkávala, co bych udělala, kdyby tam opravdu spadl. Měla jsem to naučené jako násobilku: nejdřív otočit loď, aniž bych musela přehodit plachtu, pak je vyháknout, nechat otěže i plachty vlát. Teprve potom házet do vody záchranný kruh a hledat nepatrnou lidskou hlavičku mezi vlnami. Doufala jsem, že nic takového nebudu potřebovat, a ptala se sama sebe, jestli jsem si tu vysněnou cestu bílou lodí po modrém moři představovala takhle.

Vzpomněla jsem na pražskou hospůdku, kde jsme začali spřádat první, ještě nesmělé plány. Tenkrát jsem chodili kolem Vltavy krmit kačeny, občas se svezli na lodičkách kolem Karlova mostu, taky jsem si prohlíželi na Císařské louce cizí lodě a žertem si z nich vybírali tu nejhezčí a nejlepší. Takhle nenápadně to začalo. Ostatně jak jinak…Neměli jsme zkušenosti s jachtingem ani se stavbou lodí. Neměli jsme ani známé, kteří by o tomhle oboru lidského bláznovství věděli něco seriózního. Všechny příručky, které jsme mohli sehnat, pro nás začínaly jaksi zprostředka….Bylo naprosto nesmyslné se stavbou vůbec jenom začít. Proto jsme začali.

Blanka Jehlíkova 2001