Klečel tam tiše a držel ji za ruku. Nehýbala se, nedýchala. Její oči hleděly nepřítomně kamsi vzhůru. Ležela na lůžku z trávy a bledé paže se na něm vyjímaly jako bílý drahokam na smaragdově zeleném rouchu mořského vládce. Tmavohnědé vlasy, ještě vlhké potem ji celou obklopovaly a lemovaly její tvář, ze které před chvílí utekl život. Byla mrtvá. Její duše odešla a nechala tady tělo, bezvládné a studené.

 Chtělo se mu brečet, řvát, křičet,ale nezmohl se na nic z toho. Slzy vytékaly z jeho žalem strnulých očí a stékalý po bolestí zkřiveném obličeji. V srdci cítil palčivou bolest jako po úderu kopím. Proč ona! Proč musela jít? Byla tak krásná a čistá! Tohle nechtěl. Myslel si, že ji svou láskou spasí, ale nestalo se tak. Alespoň si to v tuto chvíli myslel.

Vtom mu hlavou probleskly vzpomínky na jejich společný život. 

Když se poznali, bylo to jako úder blesku.Jejich oči se setkaly a byly tu jen pro sebe. Dvě dvojice bran do duší. Začali se scházet. Nejdříve jen tak brouzdali loukami a lesy a povídali si nebo jen tak naslouchali tlukotu svých srdcí. Byly to krásné chvíle plné radosti a nadšeného očekávání. To rostlo a sílilo každým okamžikem. A jednoho dne se naplnilo.

Stalo se to k večeru na břehu jezera. Byla půlka srpna, slunce hřálo a rákosí příjemně šustilo. Sem tam prokmitly nad jezerem půvabné vážky a motýlice a tančily nad hladinou jako svůdné dámy na plese mocného jezerního vladaře. Volavky nakláněly své dlouhé krky a rychlými pohyby lovily lesklé rybky, nebo se jen tak brodily rákosinami a teplý větřík jim čechral jejich popelavé hedvábné šaty. Hašteřivé kachny spolu tlachaly a houpaly se na jezeře jako rybářské bárky. Díval se jí do očí a něžně hladil její hebké a teplé tělo. Ona jeho dotyky opětovala a zanedlouho se jejich rty spojily ve vášnivém a dlouhém polibku. Pomalu shazovali své šaty, až se naproti sobě ocitli nazí. Vzal ji do náruče a něžně, jakoby byla z jemného peří, ji položil na svůj plášť rozprostřený do měkké trávy.

„Ach, Borgu! Miluji tě! Chci být jen s tebou!“ vzdychala Kirra roztouženě. Bylo jí tak krásně, že se z toho málem rozplakala. „Lásko moje, neměj strach! Nikdy tě neopustím! Jsi to nejdražší a nejlíbeznější, co mám! Všechny poklady světa jsou proti tobě jen ubohé nablýskané cetky!“ šeptal jí do ucha Borg a lehl si na její rozkošně růžové a voňavé tělo. Jedním dechem nasál vůni její kůže a vroucně zlíbal její plné horké rty, oční víčka, labutí šíji a oblá pevná ňadra. Milovali se. Silně objala svými stehny jeho boky a přitiskla se k němu ještě víc. Cítil, jak jeho mužství tvrdne a chvěje se vzrušením. Jemnými pohyby ho vnořil přímo do její brány rozkoše, až slastně vykřikla. Celým jejím tělem se rozlévalo příjemné teplo. Borg si připadal jako sopka, která co chvíli exploduje a vyvrhne proudy horké lávy. A to se také stalo. Vpustil do ní svou lávu a zaržál vzrušením. Křičela a vzdychala a po tvářích jí stékaly slzy dojetí.

Celí zpocení a unavení na sobe chvíli odpočívali. Hladil ji po vlasech a ona mu prsty laskala jeho zpocená záda. „Musíme odsud pryč. Bojím se, že na nás příjdou. Můj otec by tě zabil!“ šeptala Kirra. „To ano. Tady zůstat nemůžeme. Tvůj otec by mě nepřijal. Jsem na jeho vkus příliš chudý.Raději bych šel hned teď.“ souhlasil Borg a lehl si na bok. Jednou rukou Hladil dívce levé ňadro. „Nevím, měla bych se ještě rozloučit s bratrem a s kamarádkami.“ namítla Kirra nesměle. Borg ji políbil na krk a odpověděl:“Já si, drahoušku, nemyslím, že je to dobrý nápad. Včera jsem byl ve vsi a slyšel jsem, jak se tvůj otec baví se sousedem o nějakém syčáku, který se válí s jeho dcerou. Někde se o nás dověděl. Musíme jednat rychle. Nechoď do vesnice, znamenalo by to pro tebe jistou smrt. Ukamenovali by tě jako běhnu!“ varovně se na ni podíval očima plnýma obav. „Dobrá tedy, odjedeme hned!“ rozhodla se Kirra. Vstali a rychle se oblékli. Brg vyvedl z blízkého lesíka koně, krásného grošáka. Vtom zdáli zaslechli výkřiky rozzuřených venkovanů.“Támhle jsou! Určitě jsou to oni! Já je viděla, jak se tam líbají! Děvka jedna! Coura! Je stejná jako její matka! Ukamenovat! A ten ničema! Fuj! Hanba! Hanba!“ křičela jakási žena, ve které i na dálku poznala Kirra svou babičku. „Rychle, nasedni si!“ křikl Borgh a pomohl Kiře do sedla. Vyhoupl se za ni a pobídl koně ke klusu. Uháněli po cestě vedoucí mezi lesem a břehem jezera co nejdál od vesnice. Hlasy za nimi se pozvolna ztrácely, až utichly docela. Setřásli je. Jeli dál až do tmy. Přenocovali v lese, kde se znovu pomilovali, tentokrát ještě vášnivěji než předtím. Usnuli skoro za svítání. Když se probudili, pokračovali v cestě dál. Desátý den dojeli až na břeh moře, kde stál malý kamenný domek s pěknou stříškou. Přes plot visely přehozené rybářské sítě a všude to vonělo rybami. „Tak tohle je můj dům, lásko! Chceš tu se mnou žít?“ zeptal se jí a vysadil ji z koně. Horlivě přikývla.“Lásko, nic jiného jsem si nepřála!“ zvolala radostně a objala ho. Byla moc šťastná.Milující srdce jí scházelo jako nemocnému živá voda. Doma si ho moc neužila. Otec hrozně pil a ji a její čtyři sourozence strašlivě týral. Hlavně ji a starší sestru Miu. Na ty byl přímo vysazený. Musely dělat i ty nejhorší věci a když neuposlechly, brutálně je zbil a držel o hladu třeba týden. Vyhládlé a zesláblé dívky ho nakonec poníženě prosily na kolenou, aby jim odpustil. Jednoho večera se vrátil z hospody hrozně opilý a Miu znásilnil. Chtěla to říct, ale on jí vyhrožoval, že jestli cekne, podřízne jí krk. Utopila se ze žalu v jezeře. Otec to vysvětlil jako nešťastnou náhodu a babička všechny sourozence umlčela pěstmi, aby nic neprozradili. Matka zemřela, když bylo Kiře čtrnáct let. Otec ji ubil karabáčem a pěstmi, když mu nechtěla být po vůli. Kira to viděla, ale otec s bábou ji znovu donutili mlčet. Ještě tři týdny po tom měla všude po těle ošklivé podlitiny.

Borga potkala krátce po svých šestnáctých narozeninách. Hned od začátku jí přišel něžný a milující. Choval s k ní velmi jemně a pozorně. Pořád si přála, aby si ji odvezl ssebou někam hodně daleko. A teď se jí sen splnil.

V kamenném domku se jim žilo krásně. Borg rybařil a Kirra se starala o domácnost a občas zašla na nedalekou samotu pro mléko. Večer se milovali a různě spolu laškovali. A najednou zjistila, že je těhotná. Byla štěstím bez sebe. Ihed tu novinu oznámila Borghovi. Když to uslyšel, rozzářil se štěstím a vroucně svou milovanou ženu objal.

Od té doby se o Kirru staral a dohlížel, jestli netahá nic těžkého. V komůrce vyřezával kolébku pro děťátko a Kirra se na něj chodila dívat. „Je krásná, Borgu,“ řekla mu, když byl s dílem hotov. Bylo také už pomalu načase, bříško se jí totiž už pořádně zakulatilo. Borgh se usmál a objal ji. Zamyšleně hladil její těhotné bříško a cítil, jak se děťátko hýbe. Všiml si jejích rysů. Zkrásněla. „Díky, Kirro. Ty jsi také krásná. A naše děťátko bude nádherné, uvidíš!“ odpověděl jí radostně.

Čas šel dál a doba porodu nastala. Chytlo jí to, zrovna když se procházeli po louce. Položil ji opatrně na trávu. Křičela bolestí a křečovitě svírala jeho ruku. „Neboj se, drahoušku! To bude v pořádku! Dítěti se nic nestane!!“ Konejšil ji Borg a hladil ji po vlasech. Stahy se stále stupňovaly a pojednou cítila, jak se její pánev rozestupuje a mezi nohy se jí z lůna dere něco kulatého. Zatlačila a vykřikla. Byla to dětská hlavička. Borgh podložil hlavičku dlaní a druhou ruku měl připravenou, aby mohl dítě vytáhnout. Za hodinu vylezlo dítě celé. „Je to nádherná holčička!“ zvolal a zabalil dítě do pláště. Položil malou do matčiných náručí. Byla opravdu sladká. Celá rudá křičela jako na lesy. Jakoby chtěla říct: „Podívejte se na mě! Já jsem tady a vy se radujte, protože jsem se právě rozhodla vydat se na pouť životem!“

Vyčerpaná Kirra ležela a slabě se na děvčátko usmívala. „Borghu! Ta je úžasná! Jak jí budeme říkat?“ řekla. Borg se na malou díval, na její titěrné ručičky sevřené v pěst, krásná růžová víčka a chmýří vlásků na malé hlavičce. Skoro se rozplakal štěstím. „Nevím. Těžko se mi hledá jméno pro něco tak nádherného.“ řekl. Holčička se přitulila k matce a usnula. „Myslím, že mě něco napadlo. Bude se jmenovat Sirra. V naší řeči to znamená rosa. Připomíná mi totiž rosu třpytící se ráno na vlhkých stéblech trávy.“ řekla Kirra. Najednou cítila, jak ji opouštějí síly. Začala blednout a na čele jí vyrážel studený pot. „Co se děje, lásko?“ vyděsil se Borg a hladil její čelo. „Můj milý, já asi odejdu.“ šeptala Kirra. „Ale ne, to ne! To neříkej! Zase ti bude dobře, uvidíš!“ konejšil ji. „Ale ano, Borgu, cítím to. Musím jít. Volá mě sestra Mia a matka. Už na mě mávají. Ty je nevidíš? Slib mi, že se postaráš o malou Sirru! Je mi moc líto, že ji tu musím nechat! Ale ona musí žít dál! Je to silná dívka a čeká ji dlouhá pouť.“ odpověděla zcela vážně Kirra. Borghovi zvlhly oči. Objímal Kirru, ze které právě utíkal život a křičel: „To není fér! Ty si nezasloužíš smrt! Jsi můj největší poklad a já teď o tebe přicházím! Jsi příliš dobrá a krásná! Proč?!“ plakal zoufale Borg a hladil Sirru. „Neplač, můj milý! Žij dál a pečuj o naši Sirru. Teď tě potřebuje nejvíc. Budu s tebou, i když odejdu do světa mrtvých. Sirra má v sobě kus mého odkazu tobě a ten hlídej jako oko v hlavě. Mysli na ni, aby byla šťastná a veselá a měla kam se uchýlit, když jí bude hrozit nebezpečí. To jsem já neměla. Také mysli na sebe, aby ses neutrápil žalem. Má láska je v Siře a bude nad tebou držet ochrannou ruku!“ řekla Kirra a pohlédla na Borga zastřeným milujícím pohledem. „Budu na tebe vzpomínat celý život, má jediná! Nechci už jinou ženu!“ řekl zarytě Borg. „To neříkej, Borgu! Nechci, abys celý život zústal sám zahalen do závoje vzpomínek. Žij dál a najdi si ženu, která bude Siře dobrou matkou.Starej se o náš poklad, jak nejlépe dokážeš! Sbohem, můj milý!“ vydechla Kirra naposledy. Její duše se vydala na audienci do světa mrtvých…

Z myšlenek probral Borga pláč dítěte. To Sirra plakala, protože vypadla mrtvé matce z náručí. Vzal ji a něžně ji konejšil.Teď je to jediné, co mu zbylo.

Kirru pohřbil ještě ten den na okraji louky, kde zemřela, aby svůj život vdechla jejich děťátku. Sirru měl přivázanou ve vaku na zádech. Na čerstvý hrob položil kytici lučních květů a vyndal malou Sirru z vaku. „Vidíš, maličká? Tak tady spí tvá matka.“ řekl jí a pohladil její malou teď už růžovou hlavičku. A tak tam chvíli stál, v náručích dítě a před sebou hrob jeho matky. Na jedné straně nesmírně šťasten, na druhé straně k smrti zoufalý. Vzpomněl si na její slova. Cítil, jak z něj všechen žal pomalu odtéká a mizí někam pryč. „Jsem v našem dítěti,“ mumlal si pro sebe a na tváři mu vytanul úsměv. Obrátil se k moři a po úzké cestičce se vydal zpátky k domku. Dítě usnulo, hlavičku položenou líbezně na jeho hrudi, odevzdané a připravené na svou pouť životem.

LADA
horistus@centrum.cz