Večerní ulice zela prázdnotou. Jen sem tam po ní prošel pozdní chodec spěchající do tepla svého příbytku. Míjeli mě bez povšimnutí, jako bych byla duch. Vůbec netuším, co jsem dělala v té ulici tak pozdě večer a ještě ke všemu sama. Nerada se procházím potemnělými uličkami osamělá. Je to sice romantické, ale nůž pod krkem a ukradená kabelka s doklady či nedej bože znásilnění už mi tak romantické nepřijdou.

No, nechejme toho. Šla jsem tedy tou ulicí a neměla vůbec žádné obavy. Jen jsem vnímala teplo pozdního letního večera a naslouchala mňoukání toulavých koček. Vtom ke mně zdálky dolehlo cosi, co by mi mňoukání nepřipomnělo ani po třech panácích v hospodě U Šulců. Bylo to mnohem silnější a pronikavější. Šla jsem zvědavě po tom hlase a stanula před rohovým barákem na rohu ulice. Hlas se ozýval ze sklepení.Poznala jsem v něm křik miminka. „Ale kdo by tady měl mimino? Vždyť v tom baráku bydlí samí starší lidé a pokud vím, tak vnoučata už mají taky velký.“ Divila jsem se.Klekla jsem si a podívala se dovnitř otevřeným sklepním okénkem. „Panebože! To je opravdu dítě!“Vykřikla jsem a okamžitě se soukala dovnitř. Jen co se mé nohy dotkly podlahy, už jsem k němu běžela. Leželo tam na hromádce uhlí, pod sebou deku, do které bývalo zabalené předtím, než ji ze sebe setřáslo.“Neboj se, drobečku! Hned tě zahřeju! Ty jsi ale maličký!“ volala jsem na něj a vzala ho do náruče. „Proboha, koho napadlo zavírat něco tak malého a něžného do sklepa! Který ničema to mohl udělat! Já ho dostat pod ruku, tak mu ukážu!“ mumlala jsem si pod vousy a tiskla k sobě to malé, u kterého jsem mezitím stačila zjistit, že je to holčička. Křičela a byla celá rudá. „Ale no tak, no ták! Neboj se! Jsi moc krásná, abys věděla a já tě tu nenechám jako tvá matka!“ chlácholila jsem tu hromádku neštěstí. Po čtvrthodině utěšování dítě přestalo plakat. No aby ne, stačila jsem mu za tu dobu přezpívat a převyprávět všechny říkanky a ukolébavky, co znám od svých babiček. Pomalu se utišilo a začalo si slastně vrnět. Hladila jsem ho po maličké hlavičce a to se mu očividně moc líbilo. Také já jsem z toho měla příjemný pocit. Zdálo se mi, že každé pohlazení patří i mně. Za chvilku usnulo celým tělem přitisknuté na mé hrudi. Pootevřenými rtíky tiše oddychovalo a srdíčko mu krásně tlouklo. Stála jsem tam a ani se nehnula. Nemyslela jsem vůbec na nic, jen jsem naslouchala tlukotu našich srdcí. Zavřela jsem oči. Dítě se do mě najednou začalo zanořovat jako do měkké peřiny a píď po pídi vrůstalo do mé hrudi. Vyděsilo mě to. Nevěděla jsem, co mám dělat. „Klid, jen klid! Vždyť jsi to ty!“ šeptal mi do ucha neznámý hlas. Otočila jsem se. Za mnou stála jakási žena. Přistoupila jsem k ní blíže a pohlédla jí do tváře.“Ale vždyť jsem to já!“ vykřikla jsem nahlas. Osoba neodpovídala. A dítě do mě vrůstalo spokojeně dál. Začala jsem mít pocit, že do mě vlévá energii a mír. Pomalu jsem se uklidnila a dívala se té osobě do tváře. Přišla ke mně a rozpřáhla ruce. Odevzdaně jsem čekala, co bude následovat. Objala mě a zmizela. Jakoby se rozplynula a obklopila mne jako závoj. Znovu jsem zavřela oči a stála tam jako v transu. Když jsem se probrala, dítě se do mě zanořilo úplně a já stála v tmavomodré místnosti se zlatými kresbami na stěnách. Na stropě visely na zlatých nitkách zlaté zvonky a krásně cinkaly. Chtělo se mi smát a tančit. A jen co jsem se zasmála, mé tělo se rozhýbalo ve veselém tanci. Tančila jsem jako smyslů zbavená, v sobě pocit naplnění a štěstí. Štěstí a láska do mě proudily každým pohybem a já jimi přímo přetékala. Cinkot zvonků zněl dál a dál, až se pojednou začal čím dál víc podezřele podobat řinkotu budíku…

„Crrrr!“ vzbudila jsem se a slastně protáhla své tělo jako kočka. „To byl ale krásný sen!“ pochvalovala jsem si a šla si do kuchyně udělat snídani. Všude mě provázel stejný pocit jako ve snu. V kuchyni jsem nahlédla z okna. Lilo jako z konve. Zkrátka počasí, že bys psa nevyhnal. Ale mě to nějak nevadilo. Ať si prší, stejně jednou přestane!

LADA
horistus@centrum.cz