Dostal dárek. Terezka mu darovala červený pomeranč ve tvaru hrušky. A k tomu dostal pusu. Ptáte se proč? Jen tak, měli se rádi a navíc byl čistý den a na zahradě voněly lípy.

Byla skoro půlnoc, když dostal na pomeranč chuť. Měl v tom světle monitoru nejen zvláštní tvar, ale i velmi neobvyklou strukturu a barvu. Vzal si lupu, aby se podíval blíž. Sotva zvětšovací sklo přiblížil ke kůře, vykřikl překvapením. Kůra teď vypadala jako nepravidelné hromady písku z vrcholy, údolími a stráněmi. A na nich dováděli desítky skřítků s červenými čepičkami a modrými košilkami. Zdálo se, že dokonce i zpívají, ale byli hodně vzdálení a tak nic nebylo slyšel. Pozoroval je v úžasu až do rána, než únavou usnul. Když vstal už tam nebyli. Až večer, přibližně kolem desáté začali svůj rej, aby s raním sluncem se změnili v obláček a zmizeli. Tak to šlo den za dnem. Málo spal a protože se bál, aby mu je nikdo nevzal, byl celé dny zavřený sám ve své kanceláři. Za dva měsíce pomeranč začal ztrácet svoji barvu a skřítků bylo čím dál méně. Jednoho dne se neobjevil ani jeden.

Bylo mu po nich smutno a proto začal pomeranče nakupovat. Jeho život dostal nečekaně nový smysl. Uzavřel se znovu ve své kanceláři a stal se ze něho významný dodavatel pomerančů pro široké okolí. Přes den nakupoval, v noci hledal, aby ráno zase prodával. Všechno přes internet. Měl tolik práce, že neměl na nic a na nikoho čas. Každý večer od desíti do rána prohledával s lupou jednu oranžovou kouli po druhé. Nasadil si dokonce červenou čapku, koupil modrou košili. Jen aby jim byl sympatický a ukázali se mu. Ani jeden se však už nikdy neobjevil.

Copyright © 2001
Mike Hackman