Pokud by se někdy chtěli učitelé rodičům mstít, nemuseli by udělat nic víc než začít ukládat dětem více domácích úkolů. Pouhé vyslovení těchto dvou slov stačí, aby mnohým rodičům přejel po zádech mráz.

Všichni víme, že domácí úkoly jsou důležité. Celkem vzato, je nemožné, aby se děti na život v moderním světě připravily v pouhých pěti hodinách školní docházky denně. Ale jak přimějete své děti, aby si udělaly své úkoly, aniž o ně s vámi svedou bitvu?

Prvním krokem je pochopení rolí. Když učitelé zadávají úkol, je na nich, aby dohlédli na správnost a dokončení úkolu. Rodiče odpovídají za vytvoření takového domácího řádu, který k jeho vykonání přispěje. K tomu je třeba zajistit vhodné místo, dohled a případně i pomoc.

Pokud domácí úkol zůstane nevypracován nebo jej dítě vůbec nepřinese domů, je zřejmé, že se žák příliš o domácí úkoly nezajímá. V důsledku toho ovšem právo a povinnost o domácím úkolu rozhodnout přechází na dospělé.

Dospělí by měli v domácnosti rozhodovat o tom, jak dlouhý bude každodenní minimální čas na učení, i o tom, zda se domácí úkoly budou ze školy nosit domů, či nikoli. Pokud dítě prohlásí, že žádný domácí úkol nemá, pak se příslušný čas věnuje čtení a studiu, nebo se podívá, co se budou v nejbližší době učit.

Pro učitele: Jakmile jednou úkol uložíte, netrpte žákům nedbalost v jeho vypracovávání. Bude to mít za následek jen to, že začnou být nedbalí i v případě jiných, a ne jen vašich pokynů a nařízení. Ve snaze zjednat si poslušnost nevyhrožujte špatnými známkami, neboť tato technika funguje pouze u žáků, kteří již domácí úkoly dělají.

Jediná přípustná otázka zní, kdy se domácí úkol vypracuje; o tom, zda jej mají udělat, se nediskutuje. Je důležité, aby tento pohled na věc získali žáci od nejnižších tříd prvního stupně. Jakmile jsou již studenti větší než jejich učitel, je příliš pozdě.