Sen drtivé většiny maminek, méně už zkušenějších babiček, ještě méně soudných otců a menšiny pošetilých dědečků.

A dětí?!

Těžko bychom našli mezi osobnostmi, které skutečně obohatily lidstvo v jakékoli oblasti, někdejší premianty. Neboť tvořivost, vynalézavost a schopnost objevovat nové se neslučují s vlastnostmi, pochybně zdobícími samojedničkáře.

Kdybychom vzali vážně objektivnost samých jedniček, pak by jejich nositel byl teoreticky budoucím vrcholným matematikem, spisovatelem či literárním teoretikem, špičkovým hudebníkem, sportovním přeborníkem, lékařem, věhlasným biologem, chemikem a fyzikem, cestovatelem, historikem, malířem, architektem a to vše by byl schopen provozovat v několika jazycích.

Zdá se vám to přitažené za vlasy? Tak si to vezměme na konkrétním příkladu. Třída standardně dobrého gymnázia. Samé jedničky v ní má pouze jedna dívka, říkejme jí třeba Monika. Nepříliš výrazná, neupozorňuje na sebe, chová se vzorně, neúčastní se třídních recesí a průšvihů. (Vysoce hodnoceno jak rodiči, tak pedagogy, podle nich je zodpovědná a spolehlivá. Spolužáci naopak vědí, že na ni “není spoleh”.) Přínos do budoucna? Schopnost kolaborovat s mocnými proti vlastní skupině, s vědomím vlastního prospěchu.

A teď předmět po předmětu. Ve třídě je několik skutečných matematických borců. Leč jednomu nejde čeština, dalšího nebaví dějepis, pro třetího zaujatce je vše kromě matiky okrajovou záležitostí. Těžko ale do svých “odborných” diskusí přibírají zmíněnou premiantku, vždyť ona mezi ně vlastně nepatří, ona ji ta matika snad ani nebaví. Jen se ji pilně učí. Pilné mají učitelé rádi, někteří dokonce prohlašují, že je jim milejší pilný snaživec než nadaný flink. Když by ale měli pojem flink blíže specifikovat, ztratí argumenty.

Čeština. Premiantka ovšem zvládá gramatiku, v samostatném projevu neprovokuje, její slohy sice nepřinášejí nic nového, ale proti obecným pravdám nelze nic namítat. Ve třídě vychází poněkud odvázaný třídní časopis, ale nikoho z okruhu tvůrců by ve snu nenapadlo premiantku přibrat. Proč taky? Nic navíc nezná, čte jen to, co se má.

Dějepis. Ve třídě je expert na historii, už teď je členem historického spolku, premiantka mu svými školskými znalostmi nesahá ani po paty. Je docela možné, že historik má z dějáku dvojku, třeba za to, že nevhodně polemizuje s pedagogem, neboť si vytvořil svůj názor. Takové neprozřetelnosti by se premiantka nikdy nedopustila.

Stejným způsobem lze brát předmět po předmětu. Zvlášť do očí bijící musely být rozdíly na základní škole. Vyrovnala se snad premiantka spolužákům, aktivně provozujícím hudbu, či výtvarně vedeným?

Tedy: ve srovnání se špičkami v jednotlivých předmětech je premiantka jasné béčko, ne-li céčko. Ale má “pověst”.

“Přece jí nezkazíme vysvědčení” - uvažují pedagogové, neboť jak se jednou dítě jako notorický premiant zavede, jen mimořádně silná povaha pedagoga by dokázala prorazit krustu, obklopující... co vlastně? Mnohdy nemastně neslaný charakter. Jaký je vlastně vnitřní svět vzorného premianta? Má ho vůbec? A přínos do dalšího života?

Vzpomeňte si vy, po domácím premiantovi toužící rodiče, na premianty ve vašich někdejších třídách a odpovězte si na otázky:

• Vážili jste si jich?
• Kamarádili jste s nimi?
• Měli jste je rádi?
• Důvěřovali jste jim, obrátili byste se na ně s prosbou o radu či pomoc v čemkoli?
• Záviděli jste jim?
• Pochybovali jste někdy o objektivnosti jejich hodnocení ze strany učitelů?
• Víte, čím jsou dnes? Vynikají v oboru, který si zvolili?
• Ptal se vás někdy zaměstnavatel, jaké jste měli známky ve škole a vyvodil z toho důsledky ve vašem ohodnocení?
• Víte, jaké známky měli ve škole lidé, jichž si dnes vážíte?
• Jste přesvědčeni, že byli skutečnými osobnostmi, či že se jimi stali?

Vaše odpovědi jsou zároveň podnětem k uvažování nad rozumností honby za samými jedničkami vašeho dítěte. Nebo přesněji - honby dítěte za vaší vidinou.

Jindřiška Ptáčková
(Rodiče č. 12/2000)