Ahoj, Eriko, děvče moje. Ani nevíš, jak ráda tě zase vidím.

Tyhle poslední dny byly vážně k zbláznění. Práce, práce a zase práce, jeden průšvih na druhý, žádné katastrofy, rozumíš, jen taková ta nic, co člověka dokáží pohřbít, když se sejdou v houfu. Fakt jsem si myslela, že se za tebou vůbec nedostanu. Ale teď jsem tady a dívám se na tebe a cítím, jak ze mě všechny ty strasti padají a mizí, protože, Eriko, víš, když můžu být s tebou, není v mé hlavě a srdci místo pro žádné nedůležitosti.

Vzpomínáš, Eriko, jak jsme se poprvé potkaly? Bože, tolik let už to je, a já to vidím jako včera, cítím to jako tehdy, cítím to vždycky, když jsi se mnou. Tu radost, to okouzlení beze zbytku, tu lásku, lásku k tobě za to, že prostě jsi. Já se zpočátku tak bála, víš, že mě odmítneš, že si… nebudeme rozumět. Nemusíš mi nic říkat, vždyť já vím. Vím, že mě miluješ. I když možná jinak, než já tebe, ale miluješ mě. A já, já už bez tebe nemůžu být. Nedokážu si představit tě nevídat, nemoct se tě dotknout, obejmout tě, pohladit, to by byl můj konec. Raději nemyslet.

Ale já tu takhle plácám - a venku je zatím tak hezky. Všimla sis, Eri? Všechno kvete a voní, za chvíli bude léto a já budu mít dovolenou. Ach, Eriko, už aby to bylo. Budeme spolu tři týdny, jenom my dvě, chápeš? Celých jedenadvacet dní! Pojď, půjdeme se projít. Les za domem je plný slunce, můžeme jenom tak courat a plánovat a těšit se, jak nám spolu bude nádherně…

Jen kdyby to nebylo tak složité, viď? Spousta lidí naší lásku nechápe, hlupáci. Víš, mám dost problémy doma, že za tebou chodím, ale neboj, já se nedám. Stojíš mi za to, stojíš mi za všechno. Oni nic nechápou, protože tě neznají. Kdyby tě znali, jako tě znám já, kdyby viděli, jak si milá a chytrá a krásná… Určitě by pochopili, Eriko. Vím to. Pochopili by, že nejde nemilovat tak skvělého koně.