Miluješ ho? zeptal se jeden hlas a druhý, taktéž dívčí odpověděl, aniž by zaváhal. “Miluji ho, protože mě miluje.” To nemohl říct zamilovaný člověk.
Miluji tě, protože tě já miluji. Tady začíná láska. A děkuji ti, že tě miluji. A ne, že ty miluješ mě. A budu tě milovat, i když máš tmavé vlasy a oči, které se ti smějí a budu tě milovat i kdyby jsi byla zlá. A ne, že jsi tmavovláska a že jsi hodná.

Budu tě hledat ve hvězdách a ve svém srdci, protože láska stvořila básníky. Ne básníci lásku. A já se stal znovu básníkem neznaje slov věrný a nevěrný. Umím milovat, protože jsem se už naučil plakat, pískat, položit ti svět k tvým kotníkům a hrdě před tebou klečet. Nechci po tobě účty z polibků, které jsi dala jiným a od jiných přijala. Nechci znát přítomnost ani minulost. Jen budoucnost. A trpím. Rád trpím, když miluji. To je také život, mající smysl. V té chvíli ani jiný neznám. A i kdybych byl pyšný a měl srdce opevněné a uvězněné v moři písku, pak tvoje láska svou pokorou mě dobyde a rozleje ve mně jezero, na němž budu plout ve větru slepý poslušností a oddaností. Neboť všechno co není poslušné a oddané není láska.

Kdybych uměl hrát na citeru, pak odvedl bych tě na bílé vrcholky, zaplavené měsíčním svitem, na ty vrcholy, kde ještě nedoletěla pýcha a strach, jak špatný milenec a šeptal bych všechno bláznivé, co by mi tvoje dlaň a noc napověděla. Až pohnuly by se tvoje řasy a sklopily se k souhlasu pod polibky plující po tvém čele.

A pak už se nebudeme ptát, ale budeme naslouchat svým hlasům tam hluboko uvnitř. Všechna utrpení jsou marná. Polibky, slzy, láska jsou marnosti, které nás zasahují. Nevíme nikdy, zda to co děláme je dobré nebo špatné. Snad jen cítíme, že mezi všemi marnostmi světa, jsme zvolili jednu jedinou, která nás okouzlila a zasáhla, protože je nejmarnější ze všech.