K obohacování a diferenciaci společenského života batolete dává impulz především zlepšená pohyblivost. Dítě čile podniká výpravy po celém bytě i po zahradě, zmocňuje se věcí, jež jsou v jeho dosahu, manipuluje s nimi, ničí je. Aktivně navazuje kontakt se všemi členy domácnosti a s domácími zvířaty. Ke každému z nich si vytvoří jiný vztah podle toho, jakou s ním udělá zkušenost. Vzbuzuje pozornost svou roztomilostí, ale má i četné konflikty, když zarputile trvá na svých požadavcích a když přestupuje zákazy – těch zákazů teď vůčihledně přibývá, protože je stále více toho, co batole dokáže a co přitom nesmí. „Nikdy patrně není dítě tak roztomilé, ale současně ani tak vzdorovité a náročné na čas a trpělivost rodičů.“

Někdy kolem druhých narozenin si batole vytvoří rodinnou identitu (Matějček): pochopí, že patří ke „svým lidem“ a že za hranicemi této malé pospolitosti je velký svět „cizích“ lidí. Hranice ovšem nemusí být ostrá, jsou zde příbuzní a přátelé, kteří jsou jaksi „napůl naši“.

Zlepšené výrazové prostředky umožňují batoleti, aby zřetelněji projevovalo své city. Proto je nám zřejmá prudkost jeho citových reakcí. Dovede vztekle křičet, zmítá sebou, dupe. Příhoda pozoroval: „Při překonávání překážek, které maří dosahování cíle, vzniká z umíněnosti zlostné chování, projevující se ztuhnutím a ohýbáním páteře dozadu, zrudnutím v obličeji, rozhazováním rukama a kopáním, zvláště když se dítě vrhne k zemi … K zlostnému chování se druží od poloviny druhého roku jiný instinkt, bojovnost. Batole tluče matku nebo chůvu, bije se do prsou, kouše sebe nebo ty, kteří mu brání v činnosti, a hází předměty ve směru objektu, proti kterému se vzpouzí.⁶ Tytéž nebo podobné projevy pozorujeme i u zvířat, jmenovitě u lidoopů.“

Batole nejen lépe vyjadřuje své city; jeho citový repertoár se také obohacuje. Vedle citů k dospělým, které jsou stále na prvním místě, se objevují i city k dětem. Kojenec svého vrstevníka zvědavě prozkoumával a dovedl se s ním potahat o hračku. Teď už je běžná náklonnost k druhým dětem, radost z jejich přítomnosti. Vyskytuje se – byť vzácně a jen u některých dětí – i soucitné chování k druhému dítěti, jež pláče. Některá batolata už na začátku druhého roku života utěšují druhé dítě pomazlením, později nabídnutím pamlsku nebo hračky. Zdá se, že zde hraje velkou roli příklad rodičů i přímé vedení, zahrnující „teorii“ (příslušná slova) a ovšem i praxi. Nepřekvapí nás žárlivost: ta bývá nejvýraznější vůči mladšímu sourozenci. Ke konci batolecího období je zde pak už zárodek solidarity partnerů ve hře (jednou to bude solidarita v práci) i zárodek soupeřivosti. Některé děti se také rády předvádějí, suverénně odříkávají básničky před publikem a žádostivě očekávají potlesk. Zakoušejí tedy už cosi jako ctižádost. V bezpečí domova je i repertoár jejich chování k návštěvníkům bohatý, svou roztomilostí snadno získávají sympatie a patřičně toho využívají.

Osou sociálního života zůstává ovšem vztah k rodičům, obvykle zejména k matce.⁷ Závislost na ní je hlavním tématem zvláště ve druhém roce života. Řekli jsme, že kojenecké období zahrnuje separaci, psychické narození dítěte, nebo aspoň jeho počátek. Tento proces pokračuje dalším osamostatňováním a každý krok k samostatnosti jednak umožňuje, jednak vyžaduje trochu jinou vzájemnost.

Batole je „zamilováno do světa“, je jako opilé svými schopnostmi a výboji, stále se raduje z nových objevů, snad i z toho, jak se dovede – když právě chce – vymanit z mateřského náručí. Rádo hraje hru na utíkání od matky, při níž matčina role spočívá v tom, že je nechá kousek utéci, pak je dohoní a těsně sevře v náručí. (Někdy si takhle zahraje už kojenec.) Tato hra je miniaturním vzorkem řešení konfliktu: Utíkám z mateřského náručí, protože mě hrozí uvěznit ve své majetnické lásce⁸ – a zároveň potřebuji ujištění, že mě matka stále chce.

Je zde tedy energické pokračování v separaci – a zároveň strach z přílišného oddálení. Batole si přeje, aby matka sdílela radost z každé dovednosti a zkušenosti, kterou ono získá. V některých obdobích, nejčastěji po půldruhém roce, se závislost na matce dokonce přechodně zvyšuje. Matka musí být odjinud citově dobře „zásobena“, nesmí žít jen citem ke svému batoleti, jinak by těžko splnila svou úlohu být mu stále k dispozici – a přitom snášet jeho vrtkavost, výraznou ambivalenci vůči sobě, střídání velké závislosti se sebeprosazováním, při kterém je náhle třeba i agresivně odstrčena, ne-li udeřena. (Nejde o to nechat si líbit všechny vrtochy, ale být nad nimi.) Střídavé „lepení se“, které připomíná kojeneckou symbiózu, a přehnaná demonstrace samostatnosti – to je skutečný nárok. Batole tímto chováním, jež plyne z vnitřní rozkolísanosti, dokáže matku vyčerpat, „vynervovat“. Může dojít k recidivě separační úzkosti i strachu z cizích lidí. Dítě je více zranitelné, cítí se náhle pobouřeno a pokořeno i docela mírným trestem.

Typická chyba v chování matky je – podle Mahlerové – v tomto postoji: Před chvílí jsi ty nechtěl být se mnou, nechtěl ses se mnou ani pomazlit, ukazoval jsi, že mámu nepotřebuješ – tak dobře, teď zase já nechci být s tebou!

Matka (nejen ona, ale především ona) má dítěti usnadňovat orientaci v jeho vlastních citech. Má tyto city „zrcadlit“, to znamená reagovat na ně mimicky a slovně je komentovat, pojmenovávat. Když se dítě raduje, má matka tuto radost spolu-cítit. Když se dítě zlobí, může reagovat slovy porozumění, může kriticky komentovat jeho projevy a může se zachovat i jinak – jde jen o to, aby dítě v jeho citech nemátla.

Podstatou „lekce“ je: „Ano, teď cítíš tohle. S tím citem se dá udělat to či ono, ale je to právě teď tvůj skutečný cit.“

Až ke konci batolecího věku bývá podle badatelů překonáno „rozdvojení“ obrazu matky na „dobrou matku“ a „zlou matku“, vzniklé v období symbiózy (str. 89). „Obraz matky (její mentální reprezentace) je v tomto období internalizován, ,dobré‘ i ,špatné‘ (uspokojující i frustrující) vlastnosti matky jsou v této reprezentaci integrovány…“ (20, str. 65)

Už v tomto věku se někdy role vymění – matka může být i ve vnějším projevu na chvíli závislejší než batole. Sociální pracovnice vypráví o zvláštní zkušenosti z návštěvy v rodině: „Pozorovala jsem, jak osmnáctiměsíční dívenka utěšovala svou matku, která byla v silném napětí a plakala: Nejdříve holčička odložila láhev, ze které pila. Přešla místnost, obratně se k matce přiblížila, dotkla se jí a uklidnila ji (s čímž já jsem si neporadila). Když viděla, že je matka zase v pořádku, šla zpět, lehla si, vzala láhev a dala se znovu do pití.“

Úplné odloučení od matky a od domova vůbec budí u batolete zejména ve druhém roce života velmi silnou reakci. Tato reakce je nápadnější než reakce kojence v podobné situaci, protože je i navenek bouřlivější. Zda má toto odloučení také větší škodlivé následky pro vývoj dítěte, zůstává otevřenou otázkou.⁹ Reakce na odloučení od matky má tři typická stadia: l. Stadium protestu: Dítě pláče a volá matku. Není schopno pochopit, že by mohla nepřijít, že je skutečně opuštěno. – 2. Stadium zoufalství: Dítě už méně naříká, ale stahuje se do sebe, odmítá se s kýmkoli bavit, odmítá i lákavé hračky. – 3. Stadium odpoutání od matky: Dítě se upne k náhradní osobě (pokud je nějaká k dispozici) a jeho chování se přiblíží normálnímu. Přijde-li matka na návštěvu, pak při loučení dítě opět pláče a zdá se, že mu návštěva psychicky uškodila. Trvá-li však odloučení delší dobu bez přerušení, pak batoleti po návratu domů trvá zase déle, než se obnoví normální vztah k matce.

Několikatýdenní nebo i několikaměsíční odloučení od matky, ke kterému dochází při hospitalizaci dítěte, je obyčejně bolestnou a zraňující zkušeností; při dobrém psychologickém přístupu sester však lze škodlivé následky odloučení opět překonat. Jaké následky však má dlouhodobé citové strádání, nedostatek jakékoli laskavé péče? V naší literatuře byl popsán případ chlapců-dvojčat, kteří byli asi v 18 měsících uzavřeni do malé nevytápěné komůrky, odkud nebyli nikdy vypouštěni. Psychopatičtí rodiče s nimi udržovali jen minimální kontakt, krutě je bili a špatně živili. V sedmi letech byli objeveni a od té doby jim byla věnována maximální péče a pozornost. Jejich rozumový a citový vývoj byl v sedmi letech těžce opožděn, avšak v jedenácti letech už byli rozumově průměrní a také citové vztahy, které navázali ke své pěstounce, byly podle všech známek normální, intenzivní a hluboké.

Jiný případ: Podle Matějčka a Langmeiera byly „na podzim 1971 objeveny v jedné rodině na Mělnicku tři děti ve stáří jednoho a půl roku, dvou a půl roku a necelých šesti let – všechny byly těžce podvyživené a v každém směru zanedbané. Nejmladší bylo blízko smrti. V poslední době žily totiž většinou z toho, co vzaly psovi v sousedství z misky. Zákrok zdravotníků znamenal pro ně doslova záchranu života. Psychologické vyšetření dva měsíce po přijetí do nemocnice vykazovalo výrazné opoždění duševního vývoje, které u nejmladšího dítěte dosahovalo hranice středně těžké mentální retardace. Při kontrolním vyšetření po dvou měsících, když v nemocnici byla mezitím dětem věnována soustředěná péče, byla patrná už mírně vzestupná tendence. To naznačovalo, že opoždění je způsobeno zanedbaností, a nikoli vrozeným postižením. Za těchto podmínek byly děti přijaty do jedné rodiny v naší první dětské vesničce.“ (26, str. 84) Během čtyř let se obě starší děti dostaly – pokud jde o inteligenci – do pásma průměru, nejmladší zůstalo mírně opožděno (o citovém vývoji se autoři bohužel nezmiňují).

Uvedené příklady nám dovolují – ovšem s velkou opatrností – vyslovit názor, že batolata jsou, aspoň za určitých okolností, psychicky velice odolná. V těchto případech bylo snad citové strádání zmírněno vzájemností v malé skupině a vývoj byl spíše pozdržen než škodlivě usměrněn (děti snad nebyly – laicky řečeno – účinně „kaženy“). To jsou však pouhé spekulace. Je nutno počítat s tím, že ty děti byly dlouhodobě těžce postiženy, a je-li náprava možná, tedy jen mimořádně kvalitní a odborně vedenou péčí.