Proslulý přírodovědec Konrad Lorenz zjistil, že se dětský pláč před usnutím podobá svou bezútěšností nářku zvířecích mláďat:

„Je to přirozená biologická reakce všech mláďat, která naříkají, jako by na ně rodiče zapomněli a ponechali je napospas osudu. My dospělí takové chování zlehčujeme, ale malé dítě takovou situaci vnímá s velmi konkrétním a opravdovým strachem.“

Tento pocit brání v usnutí i těm nejvíce unaveným dětem. Chce se jim sice spát, ale nedokážou zavřít oči.
Psychologové to nazývají úzkostí z odloučení. Tato úzkost se dítěte zmocní pokaždé, když musí opustit to, co má rádo (maminku, tatínka, sourozence, hry), a vstoupit do neznámého světa noci a spánku. Poprvé se může projevit v šesti měsících, když si dítě začíná uvědomovat, že rodiče jsou samostatné bytosti a že odloučení od nich může být nebezpečné.

Právě z toho pramení večerní pláč a tvrdohlavá snaha zůstat vzhůru. Dokud to jde, chce dítě udržet situaci pod kontrolou.
Úzkost z odloučení představuje u dětí normální fázi jejich vývoje, na tom se všichni psychologové shodují. Objevuje se v šesti měsících a dosahuje maxima několik měsíců po dosažení jednoho roku věku.
Úzkost mohou prohloubit události, které změní život dítěte – vstup do jeslí nebo do školky, maminčin návrat do práce, narození sourozence, úmrtí v rodině, rozvod rodičů nebo jen to, když se dítě jednou ztratí v supermarketu.

Proč je důležité vytvořit si uspávací rituál

Profesorka psychologie na filadelfské Univerzitě sv. Josefa Jodi A. Mindell doporučuje začít s uspávacím rituálem co možná nejdříve: „Když se unaví velmi malé dítě, dokáže usnout kdekoli, ale to se postupem času změní. Pokud mu v období mezi třetím a šestým měsícem vytvoříme uspávací rituál, bude ho mít v době, kdy ho začne nejvíc potřebovat, už dobře zažitý.“
Nezáleží tolik na jednotlivých prvcích rituálu, jako na jeho opakování a pravidelnosti. Děti ho mohou začít striktně vyžadovat. Jestliže ho pak vynecháte, mohou znervóznět natolik, že bez něj vůbec nedokážou usnout. Vyhraďme si na něj dostatečně dlouhý čas. Jestliže si například přejeme, aby dítě usnulo večer v půl osmé, začněme už v 7 hodin, klidně a beze spěchu. Berme to tak, že onu půlhodinu chceme beze zbytku strávit, vychutnat a užít si ji právě s naším dítětem.Ponenáhlu, dokonce přímo s blaženým klidem začněme zpomalovat všechny činnosti.
Nenechme se zviklat nejčastější výmluvou: „Stejně se mu ještě nechce spát.“
Dítě musíme tak jako tak přesvědčit my. Ale uspět můžeme jedině, když budeme sami pevně přesvědčeni, že pravidelný rytmus prospívá jeho i našemu tělesnému a duševnímu zdraví. Jestliže svá slova míníme vážně, dítě to pozná.
Když budeme uspávacímu rituálu pravidelně každý večer věnovat půlhodinu bezvýhradné pozornosti, zjistíme, že se dítě odchodu do postele brání čím dál méně.
Naopak bude netrpělivě očekávat, kdy tato chvíle, která náleží jen jemu, konečně přijde.

Uspávací rituál, nebo aspoň jeho závěrečná část, se musí odehrávat v dětském pokoji.
„Jestliže se nejzajímavější činnosti budou odehrávat v jiných místnostech, z nichž dítě musí odejít, aby se mohlo uložit k spánku, začne vnímat svůj pokoj jako klec, místo, kde je uvězněno, zatímco se jinde odehrává něco zábavného,“ poznamenává opět Jodi A. Mindell. „Ale pokud se dětský pokoj stane dějištěm těch nejpříjemnějších okamžiků, dítě si ho bude spojovat se šťastnými vzpomínkami a bude v něm usínat bez potíží.“

• Cílem, jehož se snažíme dosáhnout, je vytvořit z odchodu do postele příjemnou chvíli, na niž se těší rodiče i děti, příležitost k prožití síly vzájemného pouta. K odpočinku se chystá celá rodina, protože v dětské fantazii se k spánku chystá celý svět – svítí jen tlumená světla, tiše zní příjemná hudba, věci jsou ukládány na svá místa, konečně umlkne televize.
• „Je nutné zklidnit také hry. Všechny činnosti je potřeba před uložením ke spánku ponenáhlu zvolňovat, aby se na odpočinek připravil i nervový systém dítěte,“ píše psycholog Charles A. Schaefer, ředitel Hackensackova centra pro lepší spánek v New Jersey (USA). „Pošťuchování, běhání nebo lechtání nejsou nejlepší přípravou na usnutí.“
• Aby se dítě nerozplakalo, je důležité uložit ho do postýlky a odejít z pokoje, ještě než úplně usne. Na chvíli u něj zůstaňme, pošeptejme mu několik slov, která mu dodají pocit bezpečí. Tím předejdeme nepříjemnému překvapení, které by ho čekalo, kdyby usnulo v maminčině náručí a znenadání se probudilo v úplně jiném prostředí.

Jak dítěti dodat pocit bezpečí

Ukládání k spánku patří k nejobtížnějším chvílím i pro větší děti. Je třeba, aby při něm opustily živý, pestrý, hlučný svět dne a vydaly se do temného a tichého tunelu nočního spánku.
Pokud chceme uklidnit dítě, které nechce spát, měli bychom se především vyvarovat rozčilení, když ho ukládáme do postýlky nebo když se v noci vzbudí.
Jestliže jsme rozmrzelí, dopálení nebo s námi začne lomcovat vztek, dítě to vycítí a začne se bát stokrát víc, protože nebude vědět, zda je naše nevrlost způsobena pouze únavou, nebo spíš skutečností, že ho odmítáme. Jakmile mu začneme něco vyčítat a nebudeme s ním mít trpělivost, můžeme se spolehnout, že hned tak neusne. Bude totiž cítit, že se ho „chceme zbavit“, a udělá všechno, aby tomu zabránilo.

Pokud mu však projevíme porozumění hned, když protestuje při ukládání k spánku, pomůžeme mu usnout snadněji.

Nemusí ještě jít spát, ale musí zůstat ve svém pokoji

V některých případech, zejména když se jedná o větší dítě, můžeme večernímu dohadování předejít tím, že dítě sice musí zůstat ve svém pokoji, ale nemusí jít hned spát.
My tak získáme své soukromí a dítě si ještě může chvíli užít to, co má nejraději, a zbavit se tak napětí, které se v něm za celý den nahromadilo. Může si poslouchat hudbu, přemýšlet o tom, co během dne prožilo, prohlížet si knížku nebo si číst, povídat si se sourozenci.
Všechny děti nemají stejnou potřebu spánku. Jestliže si vyzkouší „ponocování“, poznají hranice svých sil, ráno se jim bude těžko vstávat, budou mít ve škole potíže se soustředěním a druhý den nepochybně usnou, jako kdyby je do vody hodil. 

Máte neklidné dítě?
Nessia Laniado
Portál, 2003