Je na internetu něco zajímavého pro naše děti? Dokážou ho využívat – a stojí o to vůbec?

Internet je mýtus dnešní doby.
Kdo není na síti, jako by neexistoval. Kdo nechatuje, je mimo! Jak někdo může žít bez vlastní e-mailové schránky?

To je ovšem jen polovina názorového spektra. Z druhého konce se ozývá:
Internet ničí zdraví našich dětí! Omezuje jejich sociální rozvoj. A kromě toho – kluci si tam hledají prasečinky!

Ve skutečnosti je internet jen docela obyčejný nástroj, třeba jako telefon nebo videopřehrávač. Jen je pro nás ještě příliš nový, a proto ho doprovází nekritické nadšení na jedné straně a démonizace na druhé (s telefonem to nebylo jiné). Část rodičů má strach, že vysedávání u počítače pokřiví zdravý vývoj jejich dětí. Ta druhá se zas obává, že jejich dítě fatálně zaostane a ztratí šance na profesionální uplatnění, neosvojí-li si základní počítačové dovednosti pokud možno ještě před nástupem do školy. Na trhu dnes existuje poměrně rozsáhlá nabídka CD-ROMů, určených pro děti, které ještě neumí číst a psát, nebo se toto umění sotva naučily.

To se ale ocitáme v kategorii her, a to je docela jiné téma. Mluvíme-li o internetu, je na místě položit si několik základních otázek:

Zajímají se děti o internet? A od jakého věku?

“Znám třeťáky, kteří jsou schopní najít si na internetu to, co potřebují,” říká Milan Hausner, ředitel pražské základní školy Lupáčova, která je známá svými výsledky ve využívání informačních technologií. Děti z “Lupáčovky” ovšem nejsou zrovna typickým vzorkem; díky manažerským schopnostem ředitele má škola nadstandardní technické vybavení a tyto technologie jsou běžně (a tvořivě) využívány ve výuce. To je ovšem mezi našimi školami natolik bílá vrána, že vzácnější už být ani nemůže.

Přestože je připojení na internet stále dostupnější, velká část našich uživatelů dosud vstupuje do sítě ze služebního počítače – jejich děti tedy tuto možnost nemají. Kromě dostupnosti hraje roli i motivace, která je u dětí mladšího školního věku zcela mizivá. Neexistují sice seriózní průzkumy na toto téma, při neoficiálním dotazování se nám ale nepodařilo objevit ani jedno desetileté či mladší dítě, které by bylo zvyklé pravidelně navštěvovat nějaké internetové stránky (těch, kteří každý den mydlí nějaké ty příšerky z vesmíru, je ale spousta).

Na druhém stupni základní školy se situace začíná pomalu měnit. V rozvrhu se objevují “počítače”, předmět, který je bohužel v mnoha případech jen přehlídkou zmařených šancí. Ne každá škola prostě má to štěstí, že se v jejích řadách vyskytuje nadšený a počítačově fundovaný (nebo alespoň gramotný) pedagog. V optimálním případě by se měly děti ve škole naučit, jak používat internetu jako zdroje informací. Měli by se ale také naučit to, co dělá potíže pochopit i mnohým dospělým – že totiž internet nespadl shůry. Je dílem lidí, a lidé dělají chyby. Proto není všemocný ani dokonalý.

“Děti se naučily používat internetu jako zdroje, když si připravují referát,” podotýká ředitel Hausner, “bez ohledu na to, jestli jsou ty údaje ověřené nebo jestli jim rozumí. Informací je na internetu tolik – a někdy jsou navzájem v rozporu – že to děti spíš zahlcuje.”

Co si ale budeme povídat: touha po informacích není přesně to, co děti na internet vábí.

Co děti na síti zajímá?

Po čem touží počínající puberťáci? Chtějí se seznamovat, předvádět, jak jsem úžasně vtipný(á), vypsat někomu svoje příhody a názory, uplatnit svoje první literární dílka. Baví je číst si vtipy, trapasy, které se komu staly, stahovat si hry. Anonymita internetu, kde lze vystupovat pod libovolnou přezdívkou, přitažlivost takových kontaktů zvyšuje. Nejde tedy o informace (alespoň ne o ty encyklopedické), ale o komunikaci, zvyšování sebevědomí, testování vlastní identity na bezpečné virtuální půdě.

Jaké tedy jsou webové stránky určené dětem?

Dětských e-zinů (periodik na internetu) je řádově několik desítek. Až na několik vzácných výjimek za mnoho nestojí. Proč?

Vytváření a pravidelné udržování www stránek, to není žádná legrace. Existuje celá řada webů, které založil patnáctiletý počítačový nadšenec; vytvořil parádní úvodní stránku, nalil několik vlastních článků, jenomže brzy mu začal docházet dech. Času se nedostává a nových, zajímavých textů také ne. V základním menu se skvěje seznam témat, některé položky ale zejí prázdnotou. A tak se stránky plní bombami typu “jak se v přírodě pozná, jaké bude druhý den počasí” (opsáno z postarší tábornické příručky) nebo “stavební slohy starověkého Řecka a Říma”, případně “něco o životě slonů”. Potenciální dětský návštěvník bude jistě ohromen. Stránky tohoto typu mají jistě svůj význam - pro trénink programátorských i literárních dovedností autorů a několika skalních čtenářů-přispěvatelů.

Samostatnou kapitolu tvoří webové stránky, vytvářené pro potřebu určitého omezeného společenství – domů dětí a mládeže, tábornických oddílů apod. Mohou mít poměrně dobrou úroveň, pokud se na ně ale napojí návštěvník, který nepatří do “okruhu vyvolených”, nabízené informace mu mnoho neřeknou, stejně jako fotografie z akcí apod.

A pokud se vyskytne profesionálně dělaný, pravidelně aktualizovaný server pro děti – bude v tom nejspíš vězet komerce. Buď se jedná přímo o součást komerční prezentace firmy (např. výrobce hraček), nebo jsou stránky přecpané reklamními bannery (a ne vždy na zboží, které bychom dětem zrovna doporučili).

Měli by rodiče své dítě k internetu tak trochu postrčit?

“Je to zvláštní,” podivují se někteří rodiče. “Máme internet doma, oba ho používáme skoro každý den, ale náš kluk (holka) si ho ani nevšimne. Co by za to jiné děti daly…”

Je to chyba, když si dítě školou povinné internetu nevšímá? Přichází o něco? Jak jsme si ukázali v předchozím bodě, nijak zvlášť. Dvanáctileté dítě, které má přístup k síti, ale necítí potřebu se k ní připojovat, chatovat ani rozesílat maily, má pravděpodobně natolik bohatý společenský život, tolik kamarádů, zájmů a knížek, že mu prostě nic neschází. Milan Hausner radí ukázat dítěti, k čemu internet slouží, ale nechat věcem volný průběh. Až čas uzraje a potřeba se objeví, samo si najde cestu (a pak je pravděpodobně budeme muset od monitoru odhánět).

Co se týče opačného případu – když dítě “visí” na síti více, než je rodičům milo – tady platí úplně stejná pravidla, jako pro hraní her nebo sledování televize. Je to otázka jasných dohod a jejich dodržování, rozumné “domácí politiky” a dobrých vztahů rodičů a dětí. Internet je médium jako každé jiné a tak je třeba s ním zacházet. Věcně a bez emocí.

A obavy, že vaše dítě nebude “in”, když nebude komunikovat e-mailem, že bude mezi dětmi méněcenné? Ale vůbec ne. Tuto prestižně-společenskou roli dnes přece nehraje internet, ale mobilní telefon!

Eva Jedelská
(časopis Rodiče 2001)