Jedna z nejčastějších výtek a stížností pedagogů. Jeden z nejčastějších důvodů trestání dětí. Jeden z nejnespravedlivějších důvodů: Protože dítě je z drtivé části trestáno za cosi, za co nemůže a nezřídkakdy i za to, co je ve skutečnosti jeho předností. Nebo naopak handicapem, za nějž opět nemůže.

Příčin roztěkanosti, neschopnosti se soustředit či výpadků pozornosti je tolik, kolik je nesoustředěných dětí, každé má svou individuální a specifickou příčinu, ale lze je částečně zobecnit do několika bodů.

• Dítě má bujnou fantazii, nadměrně vyvinutou představivost a tvořivost, což je jednoznačně pozitivní zvlášť pro život v dospělosti. Z toho důvodu je málo upoutávají předměty, fantazii nevyžadující, kde je naopak třeba zcela exaktní přístup. Klasický případ dětí umělecky nadaných a jejich vztahu například k matematice. Matematika může být vrcholným dobrodružstvím pro děti, inklinující k logice či k jinému typu fantazie, než jakou vyžadují umělecké aktivity. Nicméně existují učitelé, kteří dokážou i tyto umělecky zaměřené děti zaujmout, ovšem k tomu je třeba značného pedagogického mistrovství, jež není zdaleka každému dáno. Za co tedy trestat dítě - za jeho specifické nadání?

• Dítě naopak daný předmět miluje, zaujme ho určitá část učitelova výkladu, dítě “vypne” poslech a ve své fantazii rozvíjí dál motiv, který ho zaujal. Tento druh nepozornosti se často vyskytuje u dětí literárně nadaných. Opět - trestat za nadání?

• Obdobné je to u dětí, schopných vytvořit si alternativní svět. Výklad je pro ně motivem, či přesněji impulzem k tomu, aby jeho fantazie začala naplno produkovat obrazy, představy, nové děje.

• Učitel výklad nedostatečně motivoval, žáky nezaujal, děti se nudí a unikají do světa svých vlastních problémů. Často protestují - k čemu nám to bude v životě dobré? Pokud učitel nedokáže uspokojivě a přesvědčivě odpovědět a tím napravit nedostatečnou motivaci v úvodu výkladu, děti vědomě vypínají, zlobí, výklad vychází zcela naprázdno. Zde je vina jednoznačně na straně učitele, přestože je to právě on, kdo si nejvíc stěžuje na nekázeň a nepozornost žáků a řešení vlastní pedagogické nedostatečnosti přesouvá na rodiče. V tomto případě dítě těžko samo rozliší, kde je chyba a je-li zodpovědné, hledá chybu v sobě.

• Dítě má těžké problémy ve třídě, možná je i šikanováno či vydíráno, bojí se toho, co přijde o přestávce či po vyučování a nevnímá výklad - jeho osobní problém daleko přesahuje i sebezajímavější učivo. Zde by se často našlo i vysvětlení, proč dítě, dříve prospívající, se náhle nepochopitelně zhorší, a to i v předmětech, v nichž dříve vynikalo. Kde je vina? Může jich být celý komplex, a to zcela mimo dítě samo. Například atmosféra ve škole či ve třídě, umožňující existenci šikany, nemožnost někomu se svěřit, nedůvěra k dospělým. Sem patří i případy pohlavního zneužívání jakéhokoli druhu. Dítě je ovládáno strachem doslova na každém kroku. Řešení? Především zjistit příčinu strachu, získat vlídným přístupem a diskrétností důvěru dítěte a pak hledat a přistoupit k řešení, jímž může být v krajním případě i přestup na jinou školu.

• Dítě je zaujato a zasaženo špatnou rodinnou situací. (Partnerské problémy rodičů, rozvod, přetahování dítěte mezi rozvedenými rodiči, stavění dítěte do pozice soudce.) Nebo nadměrná přísnost, nesmyslné trestání za malicherné prohřešky, hrubost až surovost jednoho či obou rodičů, alkoholismus, finanční či existenční problémy rodiny a další, o nichž se rodiče mylně domnívají, že jdou mimo dítě. Přesný opak je pravdou, dítě vnímá jako tragickou událost i problémy, které rodičům připadají běžné. Tyto situace jsou z nejnebezpečnějších a právě dítě je odnáší nejvíc. Agresivita dospělých se nezřídkakdy vybíjí na něm, dítě má navíc pocit blíže nedefinovatelné viny a trauma si odnáší do budoucího života. Často uvažuje nad možností úniku, ať už útěkem z domova či, v krajním případě, sebevraždou nebo únikem do světa drog, přinášejících alespoň chvilkovou úlevu a zapomnění. Kde je vina, není ani nutné hledat.

• Dítě se může dívat na televizi či video bez jakéhokoli omezení, takže shlédne i to, co vysoko přesahuje jeho možnosti. Uvažuje nad tím, mnohdy se připojí únava a ospalost. Vina je jednoznačně na rodičích, kteří nedokážou zavést dítěti odpovídající režim a přiměřené aktivity ve volném čase, naopak si usnadňují své vychovatelské poslání.

• Dítě hodně čte, což je jednoznačně pozitivní, ale nemá možnost přečtené "strávit", v klidu si nad tím popřemýšlet. Doma je obvinováno z netečnosti, ač ve skutečnosti mu v mozku probíhají cenné myšlenkové procesy, kdy si přečtené srovnává samo v sobě a se skutečným životem, takže využívá relativního klidu při vyučování. Chybou také je, nemá-li nikoho, s kým by o přečteném mohlo diskutovat. Tyto děti patří k osamělým myslitelům, jací jsou známi a často zesměšňováni v dospělosti. Těžko hledat viníka, ale lze najít řešení - například v domech dětí a mládeže je dostatek možností najít “spřízněné duše” ve skupině obdobně “postižených” vrstevníků. Celkově by žádné dítě nemělo být odkázané pouze na jeden typ kolektivu, tedy třídu, kde jde o náhodné společenství, ale mělo by mít možnost hledat si kamarády i tam, kam směřují jeho zájmy. Tedy v souborech všeho druhu, zájmových kroužcích, sportovních oddílech atd.

• Dítě je nadprůměrně nadané, o předmětu ví mnohem víc než spolužáci a často i více než učitel. Dobrý pedagog by dokázal této skutečnosti využít například tím, že by dítěti dal možnost výklad doplnit nebo jinak se aktivně zapojit.

• Dítě je pomalejší (což nemusí být na úkor kvality vnímání), výklad je pro ně příliš rychlý. Jakmile mu přestává rozumět, "vypíná" a to, co mu dále unikne, už nedohoní. Zde by jednoznačně pomohly soukromé hodiny, kdy má soukromý učitel - doučovatel dostatek prostoru vše dítěti přiměřeně jeho tempu vysvětlit. Škoda, že tato forma doučování není dostatečně rozvinutá, i když je ve skutečnosti vysoce účinná.

• Dítě je zamilované. Zde není co dodávat, snad jen to, že člověk je schopen lásky v každém věku a ani prvňáčkové nejsou této výsady a tohoto nadměrného přílivu štěstí či naopak neštěstí ušetřeni. Vinen není nikdo, snad jen skutečnost, že dítě nemá nikoho, komu by se ze svého citu mohlo s důvěrou vypovídat. Tedy že se mu nikdo nevysměje, nepošle informaci dál, či dokonce je za lásku nepotrestá.

Láskou končíme. Dítě, které prožívá skutečně šťastné dětství, nemá důvod k nepozornosti a roztěkanosti. Jenomže jsme lidé nedokonalí. Funguje-li dokonale rodina, nemusí fungovat učitelský sbor či alespoň jeden z jeho členů. Funguje-li dokonale obojí, mohou rušivě zasahovat vrstevníci - zrada či ztráta kamaráda, vydírání ze strany silnějšího spolužáka, špatná parta, daná sousedstvím, které nemůže dítě ovlivnit. Je-li toto vše v absolutním pořádku (což je víceméně zázrak), může být chyba v dítěti samotném, v jeho nadměrném či příliš specifickém nadání, tedy v tom, co je předností. A funguje-li úplně všechno, což je zázrak nad zázraky, zasahuje právě to štěstí - neštěstí lásky. A tak setkáte-li se s výtkou “vaše dítě je nepozorné”, mnohokrát měřte, nikdy neřežte, jen se opatrně dotýkejte, než najdete citlivé místo a pak spolu s dítětem řešte.

Jindřiška Ptáčková
(Rodiče č. 10/2000)

foto: střípky