Oblíbená hračka – malý noční společník

Usínání s oblíbenou hračkou? Mnoho malých dětí bez svého miláčka nedokáže usnout. Jak zacházet s tímto často obtížným “kamarádem”, první láskou našeho dítěte?

Několik centimetrů čtverečních něhy

Oblíbená dětská hračka – obvykle v chatrném stavu a mnohokrát vyspravovaná, často neurčité barvy a ne právě nejpříjemnější vůně – vykazuje stupeň opotřebení úměrný lásce, kterou jí prokazuje její malý majitel. Několik čtverečních centimetrů látky a něhy má nezastupitelné místo v srdcích dětí, ale i v životě celé rodiny. Stačí přece, aby se mazlíček ztratil, a v rodině se troubí na poplach! Rodiče jsou ochotni převrátit celý svět naruby, jen aby našli to, co jim zajišťuje klidné večery – talisman svého drobečka. A to proto, že bez něj nemůže být o spaní ani řeč. Pro dítě je jeho milovaná hračka součástí večerního rituálu, dalo by se dokonce říci, že je tou nejhlavnější součástí.

Nerozlučný kamarád

Oblíbená hračka se v životě dítěte objeví obvykle kolem osmého nebo devátého měsíce, tedy v době, kdy začne dítě prožívat pocity úzkosti z odloučení od matky. Od této chvíle dítě přesně rozlišuje, které obličeje zná z rodiny a které nezná, a má strach z neznámých lidí. Dítě si také začne jasně uvědomovat matčinu nepřítomnost a velmi se bojí toho, že to znamená odloučení jednou provždy. Proto potřebuje prostředek, který by mu pomohl lépe snášet tyto nepříjemné a stresující okamžiky. Plyšový nebo látkový miláček, s kterým se může celý den mazlit a který je vždycky nablízku, vrací dítěti znovu potřebnou pohodu.

Náhrada za maminku

Díky svému novému kamarádovi se může dítě mnohem klidněji vyrovnat s odloučením od maminky, a to zvlášť večer, když má jít spát. Protože v jeho mazlíčkovi se ukrývá trochu maminky, která ho chrání celou noc a je mu blízko... Dospělí lidé si dokážou vybavit osobu, která je v tu chvíli od nich daleko, jako kdyby listovali v duchu fotoalbem se spoustou vzpomínek. Malé dítě ještě nemá tento dar. Jeho oblíbená hračka, s níž se mazlí a ke které se tulí, mu připomíná maminčino teplo a něhu. Díky hračce může dítě myslet na maminku, hračka mu ji nahrazuje do té doby, než bude maminka zase na dohled a na dosah. Z toho důvodu nazývá anglický psychoanalytik Donald W. Winnicott takovou hračku přechodovým objektem. Pojímá ji jako jakýsi magický předmět, který pomáhá dítěti vybavit si matku ve chvíli, kdy není nablízku, takže mu umožňuje překlenout dobu mezi matčiným odchodem a jejím návratem.

 
Praktické rady

Dítě si nejčastěji vybírá svou nejoblíbenější hračku z předmětů, které mu dáváte do postýlky. Vybírejte proto za takové “kandidáty” raději látkové nebo plyšové hračky, které jsou co nejměkčí a nejsou příliš velké. Neměly by pro dítě představovat žádné nebezpečí, proto si ověřte, že veškeré cedulky jsou dobře přišité a očička u hraček dobře drží.

Posvátné a nezadatelné právo na vlastního mazlíčka

Ve jménu koho nebo čeho byste dítěti zakázali, aby mělo svého vlastního mazlíčka? Protože máte pocit, že je to určitá forma závislosti? Obtěžuje vás, když musíte v noci vstávat, protože hračka spadla na zem? Přijmout takové argumenty by znamenalo nevšímat si skutečných potřeb dítěte. Dětský mazlíček si zaslouží patřičnou úctu. V žádném případě ho nesmíte za zády dítěte tajně vyhodit, i když vypadá strašně, je špinavý a odporný. V očích spravedlivého okolí by se to rovnalo té nejpodlejší zradě. Také ho nesmíte bez souhlasu vašeho drobečka “mýt”. Tento kousek látky, prodchnutý všemi možnými pachy domova, má totiž právo na svou nedotknutelnost. To ovšem na druhé straně nebrání tomu, abyste mu čas od času nevyjednali koupel, když se vám zdá, že je té špíny trochu moc a že už je opravdu hygienicky neúnosný.

 
Nechme žít dětské mazlíčky!

Být fixovaný na svou oblíbenou hračku není samo o sobě špatné. Jsem téměř v pokušení říci – naopak! Zjistila jsem totiž, že děti, které trpí poruchami spánku, neměly nikdy přechodový objekt. Jejich oblíbenou hračkou je jenom maminka. Aby usnuly, potřebují fyzickou blízkost matky a neumí si vytvořit vlastní způsob usínání.

Dětský mazlíček není pánbůh

Dejte si ovšem pozor na to, aby se z takové hračky nestal předmět uctívání. Někteří rodiče ve snaze přisoudit oblíbené hračce neomezenou a až nerozumnou důležitost mohou narušit její hlavní funkci, totiž schopnost poskytovat dítěti pocit bezpečí. Dítě je pak téměř posedlé myšlenkou, co by se mu stalo, kdyby svou zbožštělou hračku ztratilo. Pokud se hračka ztratí, zachovejte klid. Dítě se bude pro ztrátu pravděpodobně velmi trápit, jeho žal ovšem nemusíme nijak zvlášť mírnit. Nějakou dobu nebude spát tak klidně, jako dřív. Ale důvěřujte mu – určitě si najde jinou hračku a vytvoří si k ní stejně silné pouto jako k původní ztracené hračce.

A co když mazlíček chybí?

Zcela výjimečně si některé děti nikdy takového kamaráda nevytvoří. Znamená to tedy, že takové děti neprožívají žádné pocity nejistoty ve vztahu s matkou? Nebo jsou vybaveni vnitřním pocitem bezpečí, který jim umožňuje adaptovat se lépe na situace vyvolávající úzkostné pocity? Popravdě řečeno, psychologie tento problém neřeší. Jedna věc je však v každém případě jistá – nebyly prokázány rozdíly v psychickém vývoji mezi těmito dětmi a dětmi, kterým trvá několik let, než se odpoutají od svého starého, špinavého a napůl roztrhaného plyšáka.

 
Hitparáda dětských mazlíčků